čtvrtek 20. července 2017

Humorná povídka aneb Můj taťka a EET

Z rodičů by si člověk neměl veřejně utahovat, uznávám. Na druhou stranu, já to tátovi neřeknu a on nemá ani facebook, ani neví, že píšu blog, ani možná neví, co takovej blog vlastně je. Co je internet ví jenom tak zhruba, wifi je pro něj pořád spíš trochu zaklínadlo a na mobilu se přihlašuje jenom velice sporadicky k mailu a na stránky, kde kontroluje výsledky fotbalovejch zápasů. Takže já jsem v suchu a můžu vám k milýmu pousmání odvyprávět krátkej příběh o tom, jakej je můj taťulda technologickej odborník. Teda spíš neni, právě.

Můj taťka má hospodu. Člověk by řek skoro nostalgicky malebnou, na předměstí, s gambrinusáckejma ubrusama, českou kuchyní, lidovejma cenama a malym rohovym oltáříčkem Sparty Praha. Je to taková retro klasika, že si tuhle hospodu vybral dokonce štáb Český televize pro několik epizod seriálu Vyprávěj. Pravidelně tu seděj stálý štamgasti, sem tam ňákýmu chybí zub a akorát ten hustej cigaretovej dým od prvního června teda zmizel.

Želbohu i takovýhle místa od prosince neunikly násilnýmu připojení online v podobě elektronický evidence tržeb. Všecko šlapalo jako na drátkách, jen jsem tehdy vytiskla tátovi papír s informací o povinné evidenci tržeb na dveře, poněvač taťka vlastní pouze psací stroj a tohle prostě chtělo tiskárnu. Krom toho jsem o tom, že se táta musel naučit používat další elektronickou mašinku kromě mobilu a notebooku, ani nevěděla. Do dneška do rána.

Měla jsem druhej den volno z práce a uplnou náhodou se probudila už asi v osum ráno, což se mi běžně nestává, běžně vyspávám do oběda. To ví i náš tatínek, tudíž vždycky volá až po poledni, když něco potřebuje. Jenže tentokrát jsem od něj našla zmeškanej hovor už v deset hodin a to byla první známka, že jde do tuhýho. Když jsem se mu dovolala zpátky, vychrlil na mě, že za mnou jede, že EET, nefunguje, fleška, certifikát, pomoc, nevim. Když přijel, sypal to na mě tak, že jsem ho po pár minutách musela zastavit, že vůbec nemam páru, co se mi snaží říct. Táta byl nervózní, jak chlapík, co veze ženskou do porodnice, v případě mýho táty možná spíš tak, jako když Sparta remizuje se Slávií. Po nějaký době a velký dávce diplomatickýho úsilý se mi z něj podařilo dostat, že se mu rozbila e-pokladna a aby mu fungovala nová, tak do ní musí nahrát ňákej certifikát, kterej se má stáhnout z portálu daňový správy. A on kvůli tomuhle chudák přijel i s čerstvě koupenou fleškou, poněvač předtim žádnou nedisponoval. To že kvůli certifikátu o velikosti 3,71 kB koupil 100 GB flešku už nechám jenom jako bonus.

Nahrát certifikát na flešku pro mě bylo otázkou dvou minut, taťka dostal zpátky flešku a odjel. Já s pocitem, že jsem udělala dobrej skutek, myslela, že je to všecko v cajku. Nebylo. Za deset minut mi zvonil telefon znova a celej nešťastnej tatík mi hlásil, že mu to tady píše, že ten certifikát je v ňákym špatnym formátu. To už bylo na tátu moc, co je formát souboru vůbec netušil a myslim, že měl skoro na krajíčku. Na to už se nedalo říct nic jinýho než "přijeď pro mě, já to zprovoznim". Obavy jsem měla, né že né, o EET pokladnách vim možná ještě větší kulový než táta. Každopádně, nakráčela jsem do plný hospody, kde všichni obědvali, jako technička, s notebookem v podpaží a naprosto sebevědomym výrazem jakože "dobrej, to jsem tady já od toho EET, inženýr Kolací, ukažte mi, kde to tady máte a kde vás to zlobí". Zavřela jsem se s tátou, e-pokladnou a notebookem v salónku, nervózního taťku jsem po pěti minutách umlčela pod pohrůžkou, že odtamtuď odjedu autobusem a tu rozbitou pokladnu mu tam nechám, a vrhla se do úřadování.

No co vám budu povídat. Zabralo mi to asi patnáct minut. Táta celou dobu zařezával a sledoval mě skoro s posvátnou hrůzou. Já jsem dvakrát zvedla telefon, jednou na finanční správu a podruhý na helpdesk O2, protože přece jenom nejsem expert, a bylo vyřízeno. Když táta postavil pokladnu zpátky na bar a s jeho kolegou vrstevníkem na ní zblízka v brejlích už jenom obdivně mžourali, musela jsem se už vopravdu jenom smát. No a korunu tomu nasadil jejich poslední kolega, kterej mi tam uctivě řikal na shledanou a obdivně na mě koukal, protože si myslel, že přijela technička z O2, až mu druhej číšník povídá: "Ty vado, víš kdo to je? Vždyť je to jeho dcera!"

Takže po tom, co jsem minulej tejden zprovoznila u nás doma tiskárnu, jsem se zase cejtila jako děsnej ajťák. I když je teda fakt, že já k tomu uznání vždycky přijdu jak slepej k houslím, stejně jedu jenom podle manuálu nebo telefonní podpory. I tak je ale hezký, udělat něco tak banálního a sklidit za to úlevný vzdechy od starších členů rodiny. Člověk se pak cejtí prostě jako hrdina!



Žádné komentáře:

Okomentovat