úterý 20. června 2017

Okamžiky 1.0

Nikdy jsem neuměla moc kreslit a malovat. Docela dlouhý období ve svym životě jsem teda sama sobě snažila namluvit, že jo. Ale díkybohu jsem se po nějaký době zvládla podrobit sebekritice a smířila jsem se s tim, že umění můžu do konce života plnými doušky nasávat, ale nikdy ho nebudu vytvářet a že je to oukej. Ovšem v celym tom vybájenym zámku o výtvarnym nadání mě docela překvapuje, že jsem zvládla přehlídnout, jak moc mě baví psát. Od svejch třinácti let si píšu deník. Měla jsem odjakživa potřebu všechno zapisovat, přepisovat, mít na všechno svůj vlastní sešit. A nikdy mě ani na vteřinu nenapadlo chtít bejt spisovatelkou. Nebo básníkem. Ani v nejmenšim netvrdim, že by to bylo, co se nadání týče, o moc slavnější, než s tim kreslenim. Ale baví mě to a nikdy moje psací seance neskončila vzteklym zmačkánim papíru a zkaženou náladou, že mi to prostě nejde (což ta kreslící tolikrát, no jéje). No, a kromě toho, že si zapisuju věci, co se mi dějou, už pár let zažívám chvíle, kdy se vlastně nic neděje, ale je v nich něco,  co mě zaujme, něco naléhavýho, něco, co si chci zapamatovat. Takový chvíle, který by se hodilo namalovat. A tak jsem si řekla, že to zkusim. Namalovat všechny tyhle chvíle, momenty, okamžiky. Ale slovem.


duben, Budapešť
Jdu sama po ulici, jsou zhruba dvě hodiny po poledni a už od rána prší. A prší vlastně po docela dlouhý době. Právě jsem vylezla z pošty, koupila jsem si asi šest maďarskejch známek do Evropy a nemůžu se dočkat, až budu psát dopisy a pohledy. Držim si nad hlavou novej kytkovanej deštník z Tigeru a pomalu docházim na tramvajovou zastávku, protože se mi, i když prší, nechce jet domů metrem. Nejsem člověk, co by měl rád déšť, ale dneska se usmívám od ucha k uchu. Stojim na zastávce a prohlížim si lidi, co tu čekaj taky. Skoro všichni se mačkaj pod tou nevelkou stříškou uprostřed zastávky, já stojim kus stranou, na dešti, ale s deštníkem a vlastně se malinko směju tomu, jak na mě ti všichni čekající koukaj nechápavě. Koukám na šedivý nebe, který se odráží vedle mě v kaluži.




květen, Budapešť
Sedim na lavičce před kolejema, je asi jedna hodina po půlnoci. Kousek opodál postávaj už jen další dva osamocený noční kuřáci, jako já. Balim si cigaretu, zapaluju si. Je šílenej vítr, jako by měla přijít obrovská průtrž mračen, ale ani kapka vody. Jenom stromy sebou mlátěj sem a tam a suchý listí a opadaný cosi dělá na zemi bláznivý víry. Obloha je jakoby zvláštně nafialovělá, i když je tma. Možná to dělaj prostě ty pouliční lampy. Konečky cigaret v tý tmě jsou jako zbloudilý světlušky. Ta moje zhasíná, třikrát. Ještě chvíli než se vrátim do světla a bezvětří, ještě chvíli.




červen, Brno
Je asi půl jedenáctý večer. Brněnský ulice jsou tichý až na jednotlivý ostrůvky před hospodama. Ostrůvky tlumenýho smíchu a nenucenýho hovoru. Jdu a mám sluchátka v uších, nic mi do nich ale nehraje, protože telefon mam vypnutej. Mířim do ztichlýho a prázdnýho parku na Obilňáku, sedám si na lavičku do stínu od pouliční lampy. V tašce mi o sebe cinkaj dvě lahve piva. Jenom sedim a pozoruju lidi, co choděj v dlouhejch intervalech okolo. Pán s kloboukem a dvěma igelitkama, ve kterejch chvíli něco hledá a pak spěchá pryč. Chlapík s rukama v kapsách s výrazem, že jde někam nebo odněkud pozdě. A holka s klukem, co jsou pravděpodobně odněkud a společnou cestu si moc užívaj, nespěchaj a smějou se. Nikdo z nich si mě ani nevšimne.




červen, Brno
Nevim, kolik je hodin, už strašně dlouho jsem se nepodívala. Pomalu zapadá sluníčko za Lužánky, nebo mi to tak jenom připadá, že zrovna tam. Sedíme na schodech na Schodový. Usmívám se, protože zrovna teď potřebuju jenom sedět v týhle krásný ulici na zemi. Pijeme pivo a je slyšet muzika z kamarádova strašlivě rozbitýho reproduktoru. Vytváříme malej nehybnej ostrůvek na trase soustředěnejch běžců. Všichni někam běhaj a je jich hrozně moc. A my zrovna teď jenom sedíme a jsme.




Žádné komentáře:

Okomentovat