středa 7. června 2017

O smutku

Chtěla bych tenhle příspěvek věnovat těm z mejch kamarádů, který měli v poslední době trošku podstatnější důvod se neusmívat na svět tak zářivě, jako to jindy umí.

Říká se, že holky jsou hysterky a kluci nebrečej.
A taky bychom se měli snažit bejt za každejch okolností pozitivní a dívat se na všechno z tý lepší stránky. Každej konec je začátek něčeho novýho a sklenice na stole je zpola plná, nikoliv naopak. Žijeme ve světě, kde velký emoce už nemaj svý jistý místo a když už, tak jen ty hezký, veselý, pozitivní. Snažím se o to taky a myslim, že se o to snažíme my všichni.


Přes to přeze všechno si myslim, že neni nutný se občas smutnejm emocím bránit, tak zuby nehty, jako to děláme. Někdy je podle mě mnohem jednodušší je pustit ven, nechat se jima na chvilku pohltit. Je to možná jednodušší, než se je snažit nevidět a necejtit.

Jsem emotivní. Příliš, řekla bych. Pláču často. A i když to třeba bude znít komicky, někdy ani nevim proč. Jsem veskrze optimistickej, extrovertní a veselej člověk. A někdy se přistihnu, že sedim na posteli a koukám z okna a přemejšlim a neusmívám se. Někdy stojim ve sprše a z ničeho nic se mi chce brečet tak strašně moc, že se toho i sama leknu. Mívám v těhle chvílích pocit, jako kdyby ve mně vybouchla malá bomba, jako kdybych měla v těle obrovskej tlak, kterej už nejde vydržet.

Někdy mam splín z toho, že přemejšlim, jestli dělám věci správně. Jestli jdu správnou cestou a jestli vůbec někam směřuju. Přemejšlim o tom, jestli se nepohybuju v začarovanym kruhu: na jednu stranu někdy pochybuju nad tim, jestli byl správnej nápad vydat se cestou neustálýho přesouvání z místa na místo, bývá mi smutno a úzko z přemejšlení o tom, kde mam vlastně domov, a na druhou stranu mě děsí, jak moc už bez toho neumim žít. A myslim, že hodně z nás má v sobě nějakej začarovanej kruh, jen každýho je o něčem trošku jinym.

A někdy pláču kvůli něčemu, co mi v mym životě chybí. Ne kvůli takovejm věcem, který si můžete jednoduše nebo s troškou úsilí získat, ale kvůli takovejm, který víte, že nepřijdou. Nebo se nevrátěj. Je to ten druh smutku, při kterym mi na tváře padaj slzy slov, který bych vykřičela do světa, a kdy se mi svírá srdce pro to, ohledně čeho nemůžu nic udělat. Je to pláč bezmoci a marnosti.

Tohle všechno je ale potřeba. Je to pomoc, kterou můžeme sami sobě v těhle chvílích dát. Na chvíli přestat bojovat, na chvíli se nechat unášet tim, co nám proudí v myšlenkách. Tenhle, i když smutnej čas sám se sebou nám dokáže přinýst úlevu, novej a čistší pohled na svět, novou zkušenost a poznání.

Někdy to bolí. Někdy jsme smutný a někdy nevíme ani proč. Někdy pláčeme. I kluci. Někdy nejsme ty nejsilnější. Někdy to necháváme, aby nás to ovládlo.
Chtěla jsem vám jenom říct, že je to v pořádku.
Ano?


3 komentáře: