neděle 4. června 2017

O psaní, nepsaní, odkládání a pauzách

Zhruba poslední dva měsíce jsem nenapsala na blog ani čárku. Někdy mívám období, kdy chci něco udělat, někdy to chci opravdu moc, ale nedokážu se k tomu odhodlat. Vim, že se řiká, že když někdo něco chce, jde to. Že stačí jen opravdu chtít a člověk to prostě udělá. Ale co třeba ta chvíle, kdy vám někdo napíše zprávu, nebo dopis a vy mu opravu chcete odpovědět, ale pořád to odkládáte. Vezmete do ruky telefon nebo tužku a najednou nevíte, co psát. Tak to necháte na příště, na to až budete líp vědět, co chcete říct, na to, až budete vědět, jak začít. Na to .



Píšu si deník. Už od tý doby, kdy mi bylo myslim čtrnáct let. Vesměs mam zaznamenaný skutečně všechno, co jsem si v tu danou chvíli chtěla pamatovat. Vždycky jsem psala naprosto intuitivně. Byla to pravděpodobně odjakživa jakási touha všechno zaznamenávat. Nebyla to snaha si s deníkem povídat, jako by to byl někdo jinej, milý deníču a vést fiktivní dialog. Psala jsem si to vždycky tak nějak pro sebe, abych si pamatovala, abych se mohla vracet ke svejm pocitům a myšlenkám.

Někdy jsem se ale potýkala s tim, že i když jsem měla, co si zapsat, nedělala jsem to. Z nějakýho důvodu jsem to pořád odkládala a odkládala. A přesně to se mi poslední měsíce stalo. Jak s deníkem, tak s blogem. Odkládala jsem to o den, dva, týden a najednou jsem zjistila, že z období Erasmu, z období, kdy se v mym životě dějou úžasný a zapamatováníhodný a zapamatování žádoucí věci, nemam napsáno skoro nic. Pořád jsem jenom odkládala a omlouvala to sama sobě tim, že nemam čas. Čimž v našich životech všichni velmi rádi omlouváme úplně všechno, i když moc dobře víme, že to neni pravda. Protože deset minut každej den máme vždycky. Na to abychom odpověděli na zprávu, na to, abychom napsali aspoň deset řádků z dopisu, nebo na to, abychom přečetli aspoň pár stránek knížky.

Takže i já si lhala. Sváděla jsem to na nedostatek času a inspirace. A možná jsem opravdu nevěděla o čem psát, jak sem, tak do deníku.A taky nějak cejtlim, že jsem to potřebovala. Že jsem potřebovala otevřít deník a zjistit, že život, o kterym jsem do tý doby psala s detailní přesností, tam najednou neni. Že jsem potřebovala nechat blog nějakou dobu mlčet, abych se pak narovinu zeptala sama sebe, o čem chci psát. Mám trochu pocit, že to nevim tak přesně ani teď, ale třeba stačí psát jenom o pocitech. A o těch bych možná chtěla psát teď úplně nejvíc.

A myšlenka? Nejsem si jistá, jestli nějaká opravdová vůbec je. Ale jestli ano, tak asi to, že někdy si prostě potřebujeme dát s něčim pauzu, abychom nepokračovali jenom ze setrvačnosti, ale ze skutečnýho pocitu, že cítíme, jak a proč něco dělat chceme.

Žádné komentáře:

Okomentovat