pondělí 6. března 2017

Budapest noir

Dlouho jsem přemýšlel,
tak dlouho, jak rovina je dlouhá,
bez konce jsem snil,
jak daleko je od člověka k člověkovi,

a mezi nimi ráhno studny,
opuštěné v pustě,
kde jsou ty doby, kdy všechno bylo v chůzi,
v kočičí chůzi žen,
ve váhavém kroku muže,
který se rozhoduje,
nemá-li se zastavit
a rozhlédnout, aby viděl,
že všechno je rovina,
můj bože, hory končí na vrcholku,
rovina ale nemá konce,
pravda, pane Ady,
vzpomínám si na Vaše verše,
,,ach, toužím toužím po víně,
však vínem má žízeň nemine",
každý je jednou sám
uprostřed lidí,
vymyslí si města, domy, zdi,
aby se neztratil a mohl se dotknout
ruky přítele, boků žen,
poháru, který má tak blízko
k řeči,
mluvím sám k sobě,
těším se, že se uslyším
ve své jeskyni
a zahalím se do slov jako do kožišin,
všechno je v chůzi a v nohou,
ulice stále ržají,
v Pešti ržají, jinde rvou sluch
a drtí duši,
tady je motor v srdci
a přede jako šelma,
smyčec vjíždí do zatáčky
a zakvílí,
zakvílí, že se musí svíjet
na svých strunách bez konce,
pláče,
plačte se mnou, pane Ady,
já taky pláču v městě, zvaném Pešť,
můj syn se jmenuje po Vás,
to je asi tím,
pane Endre,
když si pomyslím, že ponese
můj smutek, a Váš smutek,
Vaši pustu, mou Hanou,
tak strašnou rovinu,
na které jsou vždycky vzdálenější hvězdy,
ale na Vás když myslím,
musím vystupovat na špičky
a je mi ještě smutněji,
pane Ady, pane Endre,
a tak se asi začíná báseň. 

V Pešti sám, Oldřich Mikulášek






 




 




 




 




 




 




 




 




 




 




 










  

 




 




 


 

 




 




 




 




 




 




 


 

 




 




  







Žádné komentáře:

Okomentovat