neděle 19. února 2017

Vidíme to dvojitě

Nedělám si ani v nejmenšim iluze, že mi tohle shrnování vydrží každej tejden. Budu na to čim dál víc líná a navíc by vás to na sto procent ani nebavilo, protože už to pak bude pořád to samý, jenom Maďaři, pivo, maďarština, angličtina, párty, škola, kocovina a prostě žádná pořádná pecka. Ale druhej tejden ještě dobrý, za mě. I tak je to ale přece jenom tentokrát trošku jiný. Moje kamarádka, spolužačka a spolubydlící v jedný osobě, Martinka, se nechala ukecat, aby tenhle tejden shrnovala se mnou. Takže to bude takovej dvojitej pohled na jednu událost. A upřímně, sama jsem zvědavá, co z toho vyleze.

13. února 2017, pondělí

Druhý pondělí v Budapešti a zároveň začátek semestru. A víte, co je na našich pondělkách nejvíc supr? Že nemáme školu. <3
Jsme s Marťou dohodnutý, že se vydáme na Quaesturu, což je jenom vlastně hrozně cool název pro zdejší studijní. Maj to tam vymakaný, čtyři přepážky a takovej ten číselnej systém, jako maj v bankách, kde si po  příchodu každej vezme lísteček s číslem svýho tíživýho problému a pak už jenom čeká až to číslo pípne na tabuli.
A protože je bezva, když v pondělí nemusíme vstávat, vyhrabáváme se z kolejí až tak hoďku po poledni. Celej ten nápad je vlastně uplně neprůstřelnej, dojedeme tam, strávíme tam maximálně čtvrt hoďky, pak se půjdem někam najíst a ve čytři si dáme sraz s našima budoucíma spolužákama z Londýna, který se s náma chtěj sejít. Akorát jsme krapítek zapomněly zahrnout to, že tam jedeme v pěkně blbej čas a že je první den semestru. Ta super mašinka na čísla nám ukazuje, že jsme 147. v pořadí. A po hodině a půl jim navíc přestává fungovat i celej ten jejich informační systém. Dopadá to tak, že po dvou hodinách čekání to s hlubokejma a naštvanejma povzdechama vzdáváme. Jídlo už nestíháme, tak si jdem dát aspoň pizzu do ruky a míříme do toho podniku, kde máme mít sraz s těma spolužákama. Uplnou náhodou je každopádně potkáváme už po cestě před jednou sámoškou a celá ta situace je dost vtipná, protože ten sraz domloluvala Marťa a já se ani jednomu z nich nepodívala na facebookovou fotku, takže Marťa je poznává na tý ulici a mě trvá dobrejch pár sekund, než si přestanu řikat "Cože?? To tu jako někoho potkala?? V Budapešti?? Ale proč s nima mluví anglicky?? Co to má za známý??" a pochopim, že to jsou jako voni.



Začíná nám novej týden. Vstupujeme do něj s myšlenkou, že než se tenhle erasmáckej únavnej kolotoč začne znova točit a úplně nás semele, tak se chceme aspoň vyspat. Je pondělí ráno a my nemusíme do školy. Spíme asi do dvanácti a už ve spánku na mně musí být poznat, jak si ten pocit užívám. Škodolibej spací úsměv má určitě i Káťa. Dneska musíme jenom na Quaesturu (ano, to je to studijní oddělení s naprosto stylovým názvem). Máme to perfektně vymyšlený. Mají tam do čtyř. Když vyjedeme až někdy po poledni, tak nám to heslo do systému musí vydat klidně pětkrát. Už jsme tam přece byly na čumendo. Questura funguje jako pojišťovna, to znamená, že si zmáčknete pořadí a některá ze čtyř přepážek se vás okamžitě ujme. Všechno musí klapnout. Vyrážíme na cestu v době, kdy se už hodně studentů na kolej vrací. Je mi to divný, je přece ráno. Odkud všichni teď jdou? Aha jasně, vono už je trošku později, haha! Sluníčko svítí a my jsme prostě úžasný. Jsme tu jen týden a všechno si umíme skvěle naplánovat.
Dorážíme na místo a něco tu už od vstupu na chodbu nehraje. Co tady všichni dělají? Káťu napadá, jestli ten šílenej hlouček lidí před kanceláří náhodou není fronta. Káťo, tyvole, co to meleš za blbosti, vždyť vevnitř je tolik místa, že by určitě čekali tam! Prodíráme se tím davem a padá nám brada až na zem. Vevnitř je to k prasknutí. Mačkáme si pořadí a lísteček nám zcela bezcitně oznamuje, že je před náma cca 140 lidí. Nestojí na něm žádný: „Sorry, je nám líto, ale právě jsme vám totálně zkazili den.“ Takže to, že máte čekat, když ani nevidíte, kde má ta fronta konec, vyznívá asi podobně ironicky, jako když tady v Budapešti dojedete na konečnou metra a jste vyzváni, abyste opustili vlak. Uslyšíte něco jako „goodbye :-)!!!“ Přesně s tímhle goodbye pocitem v hlavě se zařazujeme do fronty a doufáme v zázrak. Mezitím se mi honí hlavou myšlenky jako: „Proč jsme takový krávy a jdeme na studijní přesně v den, kdy Maďarům začíná novej semestr? Proč jsem si dnes brala podpatky? Proč se někdo prostě nezvedne a nejde domů? Proč má ELTE tolik studentů, že se nám někdo nemůže věnovat HNED?“ Když už jde do tuhýho, tak se alespoň uvolní dvě místa k sezení. Okamžitě toho využíváme, takže když už nic, tak celou tu hrůzu můžeme sledovat v pohodlné poloze. Jednou za čas z jedné z přepážek vykoukne slečna a s pohřebním výrazem něco vysvětluje nasranýmu davu, kterej pak vypadá ještě nasranější. V tu chvíli lze snadno oddělit zahraniční studenty od těch místních. Ano, my cizinci máme v tuhle chvíli uplně stejnej výraz: „Anglicky by to třeba nešlo, pls?“ NEŠLO! Tady jsme v Maďarsku, vážení. Dáváme tomu ještě šanci, sedíme a čekáme. Vedle mě si sedá slečna, která neumí smrkat a kašlat. Teda nechci jí křivdit, umí to fakt parádně a pěkně nahlas! Ale neumí to tak, aby to nechrchlala na lidi kolem sebe, zvlášť na mě. Nepomáhají ani vzteklý pohledy jejím směrem, takže už naprosto ztrácím nervy a chci jít domů. Konečně s náma někdo mluví i anglicky a dozvídáme se, že mají skluz, protože jim pořád padá systém. Takže to máme zkusit jindy. Zítra začíná škola, takže není zrovna fajn nemít vyřízený to heslo, ale je mi to úplně jedno. Povídám Káti, že s prázdnou dnes určitě neodcházíme. Já si totiž odnáším minimálně chřipku tady od slečny vedle. Můžeme teda odejít. Jdeme na vínko s novýma spolužákama. Před tím si ale musíme dát pizzu v našem oblíbeným fastfoodu naproti škole. Už jsme tam štamgasti.


Když se s nima potkáváme potom, zjišťuju, že mam sakra problém s britskou angličtinou. Nejdřív jsou dva, holka a kluk. A máme obě pocit, že se kvůli nám přece jenom trochu snažej mluvit poněkud srozumitelnějc. Nakonec se připojuje ještě jedna holka, která přivádí i svýho přítele a od tý chvíle ten fofr skoro nestíhám. Připadám si, jako by mi učitelka ve čtvrtý třídě na základce pustila v hodině omylem nahrávku ke zkouškám CAE. Vydržíme to celý dvě skleničky vína, to je úspěch!

Večer jdu s naší internacionální partičkou do Kuplungu, což je noční klub narvanej zahraničníma studentama, což se projevuje tim, že tady v podstatě neni slyšet maďarština a v kabinkách na záchodech jsou nápisy jako "Erasmus changed my life". Každý pondělí je tam všecko za půlku, což pro normálního smrtelníka, jako jsem já, znamená, že sem můžu jedině v pondělí, protože je to jedinej den, kdy si můžu dovolit si tu něco koupit.

Cesta v noci zpátky sem na tydle koleje pěkně mizerná, když je venku mínus 40 a ujede vám autobus, protože o něm bylo deset lidí přesvědčenejch, že to má bejt tramvaj!


14. února 2017, úterý


Dneska už jsme s plánováním opatrnější, radši vyjedeme dřív, abychom první den nepřišly do školy pozdě. Počítáme s tím, že bychom to mohly trošku hledat, přestože jsme na našem ústavu už byly. Z toho očekávanýho TROŠKU HLEDAT se ale stává KAPÁNEK VÍC ZABLOUDIT. Hodina, na kterou pospícháme, je totiž úplně v jiné budově. Kdo by si totiž pamatoval, že nám to přece koordinátor říkal, že zrovna tenhle profesor sídlí jinde, protože je to i historik. Když už jsme ve správné budově a dokonce i na správným patře, tak nás obklopuje všudypřítomnej magickej pocit. Ve vzduchu jsou cítit čáry a kouzla. Nejen, že celý prostředí školy připomíná Bradavice, ale díky zmatenýmu očíslování dveří nám tohle zběsilý hledání učebny připomíná pátrání po nástupišti devět a třičtvrtě. Cítíme, že to není náhoda, protože seminář, na kterej pospícháme, nese název Magic in the Greaco-Roman World. Jinak bychom samozřejmě zvažovaly teorii, že to čísloval nějakej ožralej Maďar (tahle teorie jde tady mimochodem aplikovat skoro na všechno). Nakonec to teda nacházíme i bez nutnosti rozběhnout se proti sloupu.


Valentýn a první den školy, ach. Jdeme pozdě, o patnáct minut. A ne kvůli mně! (Vy všichni, který vim, že se smějete, toho nechte a nechte si to vysvětlit.) Prostě jsme šly do špatný budovy. Celý. A bylo to jenom patnáct minut a na první hodinu a úplně jako nováčci. No prosim, co by na to řek každej učitel? Že pohodička, holky, příště už budete vědět, nic se neděje a ještě tady ode mě máte úsměv na povzbuzení, ať si nepřipadáte jako uplný blbečci. Ne! Ten člověk se normálně naštval. Trochu. Ale naštval. Takže z hodiny odcházíme taky trochu naštvaný. S knížkou o nekromancii ve starověkym Řecku. Před další hodinou jdeme znova na Quaesturu. A světe div se, jsme za deset minut pryč!



Na dalších pár hodin se situace ustáluje ve zcela pozemské rovnováze. Za patnáctiminutový zpoždění schytáváme ne zrovna vlídnou přednášku o tom, že 10 hodin znamená 10 hodin, ne 10:15. Dostáváme hromadu četby a valíme na Quaesturu. Opět. Tentokrát to netrvá ani pět minut, dostáváme heslo a potvrzení o studiu a jdeme na snídani do Káti vysněné restaurace, které si všimla cestou do školy. Tady zjišťujeme, že za to, že jsme cizinky a objednáváme si anglicky, si vysloužíme tak akorát zamračenej výraz personálu a omeletu místo objednaných scrambled eggs (Pohlreicha na ně!).

Už nás čeká jen Achilles in Roman Literature. V tomhle semináři cítíme, že je všechno cajk. Jsme na sebe pyšný, že víme, o čem se mluví, protože jsme obě viděly film Troja (takže kromě holýho zadku Brada Pitta to přineslo i jiný benefity).


A teď pozor, začíná nám romantická hitparáda. Kupujem si hodně jídla, já si dokonce sama sobě kupuju talíř. Natešený do postele a na filmíčky a jídlo chvátáme domu. Doma podle polohy mojí žehličky na vlasy zjišťujeme, že tu někdo byl. Uklízečky ne, to by zřejmě muselo bejt uklizeno (i když, Maďarsko, jasně). Pozdějc zjišťujem, že byl někdo na patře kontrolovat odvětrávání v koupelně, nebo co. Bezva, tak proč nám nesplachuje záchod???



Doma ale opět cítíme závan kouzel. Když zjišťujeme, že u nás na pokoji zřejmě někdo byl, protože Kátina žehlička na vlasy je na úplně jiným místě, a že to nebyly uklízečky, protože tu pořád máme stejnej bordel, tak obě zatuhneme a s vyvalenýma očima přemýšlíme, co se to dneska sakra děje. Nejbolestivější rána ale přichází ve chvíli, když k tomu všemu zjistím, že nám nesplachuje záchod. V tuto chvíli padá v pořadí už druhý zvolání „kokoti maďarský“. Procházíme několika fázema, během kterých tyhle novinky zpracováváme. Říkáme si, že jde asi o problém na celým patře. Čekáme, až nám to někdo přijde vysvětlit. Píšeme nasraný maily koordinátorce. Potom nás napadá, že bychom mohly začít splachovat sprchou. Po vypití piva, který už jsme totálně potřebovaly, Káťa konstatuje, že to je asi způsob, jakým se v Maďarsku drží suchej únor. Na chvíli se s tímto vysvětlením smiřujeme, necháváme to být a oddáváme se filosofickým úvahám na téma počet piv v naší ledničce. Ptám se Káti: „Kdo z nás je větší alkoholik, když ty máš v ledničce víc piv než já, ale já jich zase víc piju? Jako vážně: Je větší alkoholik ten, kdo střádá zásoby, nebo ten, kdo rychleji pije?“ Uvažování už ale bylo dost, Káťa chce být ženou činu, a tak říká: „Hele, pojď zkusit ten záchod vyřešit, bude to prdel!“ Vůbec totiž nejde o ten výsledek, hlavně abychom se pobavily, žejo. Píšeme teda lísteček maďarsky o tom, že nám nefunguje záchod, a můžeme se potrhat smíchy. To ještě ale netušíme, že právě tento lísteček skvěle poslouží jako krok k uzavření novýho přátelství. A to s paní protivnou vrátnou, která díky tomuto našemu maďarskýmu pokusu úplně pookřála. Poprvé po týdnu se i usmála. A to považujeme za největší úspěch a máme lepší náladu, i když se dovídáme, že splachovat začneme asi až zejtra. Ale zejtra je taky den!


Splachujeme sprchou, ha! A sedíme u stolů a zpíváme si "Nedals mi kytku na Valentýna". Počtvrtý. A jako dospělý a soběstačný ženy se rozhodujeme, že ten problém budeme řešit po svym a z knížky maďarský konverzace skládáme věty, abychom byly schopný Maďarce na recepci vysvětlit, o co tady kráčí. A dokonce se na nás usmívá!!


15. února 2017, středa
(Marti pracovní název: Zabijte nás do hlavy, pls.)


Přednáška nám začíná v 8:15. To je asi za trest nebo co. Rozhodně to neni fér. A pak čtyři hodiny čekáme na další hodinu! Vopruz prostě. Je nám zima. A jsme unavený. Marťa spí v Subway a budí se s děsně roztomile otlačenym svetrem na obličeji.


Dneska je to fakt síla. Vstáváme v nekřesťanskou hodinu, abychom ve škole byly v 8:15. Je nám zima. První seminář je celkem super, a tak upouštím od té ranní nasranosti, kdy jsem si říkala, jestli má vůbec cenu vstávat. Problém je v tom, že po skončení semináře máme celý čtyři hodiny volna. Venku je taková kosa, že jsme líný jet domů a pak zase zpátky, takže zůstáváme v univerzitní kavárně a máme dohodu, že budeme srkat pomalu, abychom moc neutratily. To ale prostě nejde, protože je zima i vevnitř. Jdeme teda bloudit po městě a hledat lepší podnik. Jsme úplně znechucený. V další kavárně zjišťujeme, že tentokrát nemají jídlo, takže jsme ještě znechucenější. Musím si dát pivo, a to ještě ani není poledne. V hloubi duše ale cítím, že jinak to nejde. Potom jdeme na jídlo. Já dodržuju roli štamgasta v PizzaKingu, Káťa tentokrát polevuje a táhne ji to do Subway. Vůbec neprotestuju. Je tam teplo a můžu se na půl hodiny prospat.


Na další hodině máme překládat Ovidia z originálu do angličtiny. Vybuchuje mi mozek. Marťa mě uklidňuje a tahá z prohlubující se deprese.
Doma otevírám knížku o maďarskejch dějinách a budim se o hodinu později.



Druhej seminář je naprosto šílenej. Jako „rozehřívací“ textík dostáváme úryvek z poezie a jsme do toho hozený jak do přehrady, když vás chce někdo naučit plavat. Prostě musíme překládat a přepínat mezi třema jazykama. Když se úplně zničený dostáváme domů, tak máme radost, že splachování spravili až dneska, protože se stalo aspoň něco, co nám zlepšilo náladu. Vlastně nám ale dělá dobře i pocit, že zítra máme zase volno. Jdeme teda na jedno pivo. Všem čtenářům tohohle blogu i nám samotným je tak trochu jasný, že u jednoho to dneska nezůstane.


Večer jdeme na jedno točený pivo do baru v přízemí. Kolem půlnoci stojim venku se čtyřma Maďarama a ztrácim lehce přehled o tom, kdo kdy mluví kterym jazykem. Ani nevim, kolik je hodin, když jdeme spát.


16. února 2017, čtvrtek


Nezůstalo. Bylo to náročný. Dneska se odmítáme hejbat. Jedinej pohyb, na kterej jsme obě dvě ochotný přistoupit, je přesun ingrediencí a hrnců do kuchyně. Máme prostě chuť na něco lepšího než instantní nudle. Třeba na instantní kaši nebo rajskou, na což už je prostě potřeba sporák. Dneska je to filmovej den. Pouštíme si třeba Lásku na kari. To nás přivádí k myšlence, že dneska bychom si určitě zasloužily aspoň jednu Michellinskou hvězdu. Káťa konstatuje, že až budeme schopný příště i něco nakrájet, tak to bude dokonce na hvězdy dvě. Jsme na sebe pyšný. Večer odcházíme na další párty na koleji, tentokrát plánovanou. Tady začínám poprvé pociťovat škrabání v krku a vzpomínám na tu uprskanou slečnu na Quaestuře. Přece jenom jsem tehdy neodešla s prázdnou, to je moc milé zjištění. Nicméně si to nechci připustit a vydávám se s Káťou na taneční parket uskutečnit vůbec první dnešní opravdovej pohyb. Nejdřív mám klasický kecy, že tancovat prostě neumím a že to dělat NEBUDU. Pořád ta stejná písnička, kterou všichni znáte, každej má takovýho kámoše. Po chvilce to ale začíná být celkem sranda a já ve svých jednadvaceti letech odhaluju povahu klubové zábavy. Už se ale stejně těším na zítřejší jazzovej koncert, kam máme jít s děckama už podruhé.


Čtvrtek je taky bezva den. A víte proč? Protože taky nemáme školu! Celej den se střídáme jenom mobil, spánek, knížka, jídlo, film. Stíháme dva filmy a sníst všechno, co v tomhle pokoji snad máme k jídlu.

Ale pozor, večer párty! Organizovaná je v tom baru v přízemí, oficiálně je to ELTE Music club a dostáváme pásky na ruku a dokonce si odškrtávaj naše jméno ze seznamu, protože vstup máme za to, že tu bydlíme, zadarmo. Marťa tvrdí, že dá tak jedno pivo a jde a že rozhodně nebude tancovat. Za ani ne dvě hodiny už křepčíme na parketě všichni. Na památku máme teď na pokoji oranžovej věnec od Jégru.


17. února 2017, pátek

Jdeme do školy. Což neni uplně přesný vyjádření, protože mnohem víc jdeme do muzea. A tak dvě hodiny sedíme na zemi v lapidáriu a civíme starej pohřební kámen popsanej latinsky a snažíme se přepsat, co je na něm jako napsaný. Chce se nám děsně spát.



Budím se s bolavým krkem. Dneska večer teda asi nikam nejdu. Musím zůstat doma a pořádně si užít ten dárek od slečny na studijním. Musíme ale do školy. Káťa s mírnou kocovinou a já uchraptěná. Potřebujeme tam být dřív, protože dnešní seminář se koná v muzeu, takže se tam chceme trošku zorientovat a koupit si povinnou literaturu. Na zastávce busu ale zjišťuju, že jsem doma nechala šalinkartu/semester pass. Musím se vrátit na kolej. To nám ten den pěkně začíná. Jako bolestný si na stanici metra kupujeme aspoň fornetti, což je fajn. Celý dopoledne pak trávíme zíráním na latinský náhrobky z 1. a 2. století a snahou o jejich transkripci. Cestou ze školy nadáváme, že kombinace čtvrtečních zábav na koleji a pátečního předmětu je prostě smrtelná. Jdeme ještě nakoupit, protože už potřebujeme prací prášek a aviváž. Z obchodu odcházíme každá s plnou taškou jídla, po pracím prášku ani stopy.


Celej den ležíme a lenošíme. Večer se odhodlávám a vyrážim s mezinárodníma studentama na house párty k jedný Maďarce. Jsem upřímně překvapená, že se do místnosti, která má tak 4 x 6 metrů vejde 20 lidí. Po třetim pivu se směju polskejm vtipům a taky pozoruju jednu Číňanku a jednu Japonku, jak se spolu bavěj maďarsky.



Žádné komentáře:

Okomentovat