sobota 11. února 2017

Magyarország, týden první

Máme za sebou první pracovní tejden v Budapešti. Bylo toho dost, v podstatě každej den jsme padaly večer únavou na polštář a usínaly, jak zabitý, aniž bysme měly za sebou jakkoliv namáhavej fyzickej výkon. Jenom nám prostě mozek pracoval na dvěstě procent a vysílal do vesmíru otazníky při každym střetnutí s jakymkoliv nápisem v maďarštině.
Osobní deníček předkládám k nahlédnutí. Je to dloluhý. Ale v krátkejch větách.

5. února 2017, neděle
Budim se v Brně a děsně mě bolí břicho. Nesnědly jsme toho v sobotu večer uplně málo. Dobaluju z poloprázdnýho pokoje poslední věci do kufrů, válim se na svlečený posteli a točim s Aví první stream, zatimco čekám, než přijedou naši. Posléze se nostalgicky loučim s bytem a se slzou v oku s Aví. Jedeme pro Marťu.

O dvacet minut pozdějc stavíme na benzínce. Já a táta nemáme cigarety. Kupuju karton a prodavač mi ho po krabičkách sype do igelitky, protože ho nemá vcelku. Kouříme před autem a já nakonec ještě běžim koupit kafe. Prodavačka mě poznává jako stewardku od RegioJetu. Sedáme do auta a konstatujeme, že nám nefunguje autonabíječka. Táta jí jde koupit. Konečně odjíždíme.

Za půl hodiny stavíme na hranicích, slovenská dálniční známka. Mam eura a forinty, chtěj český, tak to platí táta. Slibuju mu za to oběd.

Za hodinu jsme v Bratislavě, jdeme na oběd s mojí ségrou a jejím přítelem. Já a Marťa jsme jediný, co pijou pivo. Platim tátovi oběd, fakt.

Deset minut po výjezdu z Bratislavy jsme na dalších hranicích. Ze samýho přesvědčení, jak to na Rajce znám ukazuju tátovi špatnej sjezd na dálniční známku pro osobáky a jedeme do zákazu vjezdu. Běžim se zeptat opodál stojících policajtů, co jako teď. Oni nevzrušeně a překvapeně, že to máme nechat u svodidel stát, přelízt je a jít si jí koupit pěšky. Za náma v tu chvíli dojíždí do toho zákazu další auto. Forinty neberou. Mamka konstatuje, že furt zastavujem, jak mhdéčko.

Následující hodinu vydržíme jet soustavně, kousek před Budapeští je otec přehlasován a sjíždíme na maďarskou benzínku. Mamka v návaznosti na něco, co už si nepamatuju, prohlašuje, že tahle země neni uplně normální.

Přijíždíme do Budapešti, jdu vyřídit na kolej, aby nám otevřeli bránu na auto. Ženská v recepci se mnou nemluví. Když přejdu do konverzace ve stylu "car, auto", zavrčí na mě "I andrsteend!". Přebíráme prozatímní klíč s číslem pokoje 918. Ano, v devátym patře. Výtah malinko připomíná horor. Naši nám pomáhaj se zavazadlama a odjížděj. My jsme poněkud rozčarovaný, v pokoji jsou cizí hadry, otevřený pivo a víno v ledničce, kyselý okurky a hlavně nebetyčnej bordel. Koordinátorka přes kolej vypadá neutrálně, místy pobaveně. Děláme druhej stream. Následující dvě hodiny umejváme celej pokoj Marti malinovym sprchovym gelem. Koupelna změnila barvu. S překvapení zjišťujeme, že i lednička je původně bílá.

Potřebujeme pivo. Marťa prohlašuje, že tady bez piva nebude. Vyrážíme na benzínku, která je zavřená. Po dalších patnácti minutách nacházíme jinou, která je otevřená. Máme pivo, jsme spokojený. Jdeme spát.

6. února 2017, pondělí
První cesta na fakultu. Doprava je trochu improvizace, protože ani jeden autobus, co byl napsanej v neoficiálních radách, na tý zastávce ve skutečnosti nejezdí. Na fakultě míříme do třetího patra a ve druhym zjišťujeme, že vejš schody nevedou. Pak teda nacházíme přístavek. Registrujeme se a potkáváme prvního Čecha. Pijeme pivo v univerzitnim klubu v kampusu. Nakupujeme něco k jídlu, což je v tomhle jazyce malinko oříšek. Kupujeme i pivo, prodavač po mě chce občanku.

Večer mi píše moje mentorka, zdejší maďarská studentka češtiny, co všechno musíme udělat a že nám s tim pomůže. Píšu jí, že už všechno máme a ať mi radši poradí ňáký hospody a kde je nejbližší department store.

7. února 2017, úterý
Na desátou jedeme na fakultu, kde se má konat ňáká prohlídka pro zahraniční studenty. Stíháme druhou půlku a dozvídáme se, kde je copy centrum a menza. Ukazujou nám univerzitní klub, kde jsme byly v pondělí.

Ze seznamu podniků, co mi poslala mentorka, vytahuju náhodně dva, zdekujeme se z prohlídky, první jdeme na kafe a sendvič a následně na víno. Je zhruba jedna odpoledne a my objevujeme na následující (minimálně) tejden náš oblíbenej bar. Po několika hodinách jedeme do obchoďáku, nakupujeme zbylý potraviny, pivo a Marťa si kupuje nový lacláče. Ani jedna jsme se ještě nekoukly na bankovní účet.

V půl osmý večer si jdeme nechat zaregistrovat počítač do internetový sítě. Ve frontě potkáváme dva Poláky, zakecáváme se a zvou nás večer na pivo. S Marťou točíme druhej stream a v deset se vydáváme na pivo do baru v přízemí našich kolejí. Odmítáme pít Staropramen, takže pijeme něco maďarskýho. Potkáváme spoustu dalších lidí včetně druhýho českýho spoluobčana, kterej teda reálně moc v ČR nežije, ale i to se počítá. Konstatujeme, že je děsně divný bavit se s Polákama anglicky. Marťa domlouvá s jednim Japoncem na pátek jazzovej večer v jednom baru. Pořád pijeme maďarský pivo.
Ocházíme v pravej čas.

8. února 2017, středa
Spíme. Dlouho. Kolem poledne se sebou Marťa svádí krutej vnitřní boj, že půjde do nedaleký sámošky na průzkumnej nákup. Zhruba po hodině vyhrává a statečně odchází. Já ho svádět ani nezačala. Zvednu se z postele a jdu si natočit čtvrtou sklenici vody. Koukám na Vyprávěj.

Marťa se vrací a následujících několik hodin neměníme polohu.

Večer odcházíme na akci, která se jmenuje Speed Dating. Moc aktivně se nezapojujem, pijeme pivo a kecáme se stejnou partou jako v úterý. Životní lásku nenacházim. Odcházíme poměrně rozumně a tudíž doprava nočníma autobusama se nekoná. Umíme zpaměti říct, že něco je příští zastávka a že je to přestup na metro.

9. února 2017, čtvrtek
Spíme. Na fakultu, tentokrát právnickou, jedeme až na druhou odpoledne. Hodinu po začátku oficiálního vítacího ceremoniálu. Účastníme se takzvanýho information market, na kterym se dozvídáme jako novinku jen to, že za anglický kurzy chtěj hodně peněz, a zhruba po deseti minutách v budově odcházíme. Do toho oblíbenýho podniku z úterka. Tam sedíme zhruba do šesti a pak odjíždíme na zastávku RegioJetu a večer trávíme u hotelu s posádkou autobusu, která mi přivezla tašku zapomenutejch věcí. Pořád pijeme maďarský pivo.

Běheme cesty zpátky neustále překvapujeme samy sebe, jak se za minimum dní stíháme orientovat v dopravě. Konečně mam studentskej kupón.

10. února 2017, pátek
Vstáváme moc brzo. Chce se s náma sejít oborovej koordinátor a hodit řeč. Zve nás na kafe a je bezva. V tom lokále po jeho odchodu ještě zůstáváme a domů pak jedeme jinou trasou, jakože objevitelsky. Obhlížíme tu sámošku, co Marťa už jednou obhlížela, během toho, co jsem ležela u Vyprávěj. Doma pak intenzivně odpočíváme. Koukám na Sherlocka, ale to je vedlejší.

Večer jdeme s partou pěti dalších lidí na jazzovej večer. Muzika je hezká, ačkoliv zní místy jako soundtrack k sebevraždě. Připadám si jako v obejváku s dalšíma padesáti lidma. Hodně přemejšlim a moc se mi to líbí.

Vracíme se na kolej, kde je v místnim baru velká párty. Odcházim na jedno pivo. Tancujem na rádiový popovky, je tu šíleně lidí a mě to baví. Podotýkám, že třetí pivo už si nedám. Odcházim spát.

11. února 2017, sobota
Vstáváme pozdě a užíváme si to. V obchoďáku si kupujeme krom jinýho lak na vlasy. Jedeme se podívat na budovu parlamentu, v podchodu metra si kupujeme kafe a pak sedíme u řeky dokud nám kelímky s kafem a cigareta nepřimrzá k prstům. Jedeme starym metrem na Náměstí hrdinů a ohřejváme se v budově muzea. Prohlížíme si krásný pohledy v suvenýrech a ani jeden nekoupíme. Končíme znova v našem oblíbenym baru.

Právě teď sedíme v pokoji a koukáme do počítačů. Telefonujeme domů. A pivo nepijeme. Ještě nebo už, což je těžko říct.




Žádné komentáře:

Okomentovat