pondělí 6. února 2017

Jak se to stalo?

Byl leden nebo únor minulýho roku a já a moje spolužačka Marťa jsme seděly v La Solitaire, suprovym kavárnobaru v Brně, kterej dneska už bohužel neni, protože ho někdy v dubnu zrušili, a pily jsme víno. Hodně vína. Odhadem jsme každá měla vypitej tak půllitr. A zrovna v tu chvíli padla otázka, už ani nevim, která to nakousla, jestli tý druhý taky přišel ten mail ohledně termínů uzávěrky přihlášek na Erasmus. A někdy během týhle debaty padlo to osudný, lehce přiopitý: "Hele a co kdybysme jely? Třeba do Maďarska!"

Teď je únor roku 2017 a já ležim v posteli, na kolejnim pokoji, v Budapešti. My jsme si tu přihlášku nakonec totiž fakt podaly a k tomu všemu nás nakonec fakt vybraly. On to teda nebyl žádnej závratnej úspěch, jenom v ročníku na oboru, kterej studujem, jsme jediný dvě duše. A k tomu když jsme se ptaly oborovýho koordinátora, jak to s tou Budapeští tak chodí, řek nám, že to uplně nemůže říct, že tady nikdo na Erasmu nebyl, ani nepamatuje. Takže ona ta nominace prostě ňák přišla a my byly vychechtaný, že nás vybrali i s těma blábolama, co jsme napsaly do motivačního dopisu. Od tý doby jsem na to samozřejmě nezapomněla, jenom má člověk pocit, že když je to celý za rok, tak je to ještě děsně daleko. Akorát to, že je to děsně daleko, jsem si řikala v podstatě ještě ve čtvrtek, když jsem balila tejden před odjezdem věci, abych uvolnila pokoj svý nový spolubydlící. No, a teď tady ležim a cejtim se ještě pravzvláštnějc, než když jsem se stěhovala do Brna. Než když jsem seděla na zídce a s cigaretou v ruce mávala do auta mámě s babičkou, když odjížděly zpátky do Prahy, a v druhý ruce žmoulala klíče od novýho bytu. Od bytu, se kterym jsem se dneska loučila skoro se slzama v očích. Tak moc se ňáký místo může stát za rok a půl vašim domovem.

Možná si řikáte, co se vám timhle článkem snažim říct. Takže jasně, z velký části to, že jsem v Budapešti. Ale taky to, že jsem se před pár lety rozhodla, že si svůj život budu dělat poněkud složitější, než by bylo nezbytně nutný a zatim je to docela jízda. Snažim se vám říct, že se prostě nemáte bát. Ať už odstěhovat se do země, kde lidi mluvěj naprosto nesrozumitelnym jazykem, nebo čehokoliv jinýho. Bojte se jenom tak hezky, zdravě, aby si člověk zachoval aspoň špetku zdravýho rozumu a pracoval s pudem sebezáchovy. A abyste si potom s hezkym pocitem dali pivo na úlevu.

Ale nesnažim se bejt ani hluboká jako motivační citát, ani inspirující jako kouč osobního rozvoje. Uplně narovinu tady spíš sedim a řikám si, co všechno (capslockem, kurzívou a všim možnym VŠECHNO) je teď jinak. Ano, já vim, že život se mění, lidi se mění, všecko se mění a nikdo nemá několik let neměnej život. Ale když sedíte na kufru v Budapešti, zatimco dva roky zpátky jste ještě neměli ani maturitu a neměli šajna kolik stojí takovej pytel pracího prášku, tak si fakticky řikáte, tak si já fakticky řikám,

jak se tohle všecko stalo?



P.S.: Vyprávění o stěhování a prvnim dni/prvních dnech bude, slibuju.
P.P.S.: Jenom na to teď ještě nemam energii.
P.P.P.S.: ALE ZATIM VŠECKO DOBRÝÝ! 



 

Žádné komentáře:

Okomentovat