sobota 25. února 2017

Co bych vzkázala svýmu mladšímu já

Ach ano, článků na tohle téma lítá všude po internetu mraky. Většina z nich je umístěná na nějakym webu s tématikou osobního rozvoje a daly by se shrnout do několika zásadních bodů jako třeba "jdi si už od malička za svým snem", nebo "nikdy se nevzdávej a pro všechno dělej maximum", anebo evergreen "užívej si naplno každou minutu života, nikdo ti jí už nikdy nevrátí". Tak jo, fajn, ruku na srdce. Kdyby vám někdo, dejme tomu v patnácti, dal takovýhle rady s tim, že je to jako vaše starší, chytrý, dospělejší, vyspělejší a úspěšnější já, jak byste na něj koukali? Pochopitelně když pominem celou tu nemožnou absurditu situace, se kterou bychom na takovýho cápka pravděpodobně zavolali psychiatrickou léčebnu. Podle mě jsou tyhle rady pro patnáctiletýho floutka nebo pipinku uplně neuchopitelný, rozumbradovský,  nicneříkající a příšerně trapný. I když se o tom můžeme celkem samozřejmě bavit jenom pro pobavení, myslim, že tyhle hypotetický rady našim maličkostem za mlada by měly bejt mnohem konkrétnější. A dokonce si myslim, že by to neměly bejt rady vůbec.

neděle 19. února 2017

Vidíme to dvojitě

Nedělám si ani v nejmenšim iluze, že mi tohle shrnování vydrží každej tejden. Budu na to čim dál víc líná a navíc by vás to na sto procent ani nebavilo, protože už to pak bude pořád to samý, jenom Maďaři, pivo, maďarština, angličtina, párty, škola, kocovina a prostě žádná pořádná pecka. Ale druhej tejden ještě dobrý, za mě. I tak je to ale přece jenom tentokrát trošku jiný. Moje kamarádka, spolužačka a spolubydlící v jedný osobě, Martinka, se nechala ukecat, aby tenhle tejden shrnovala se mnou. Takže to bude takovej dvojitej pohled na jednu událost. A upřímně, sama jsem zvědavá, co z toho vyleze.

sobota 11. února 2017

Magyarország, týden první

Máme za sebou první pracovní tejden v Budapešti. Bylo toho dost, v podstatě každej den jsme padaly večer únavou na polštář a usínaly, jak zabitý, aniž bysme měly za sebou jakkoliv namáhavej fyzickej výkon. Jenom nám prostě mozek pracoval na dvěstě procent a vysílal do vesmíru otazníky při každym střetnutí s jakymkoliv nápisem v maďarštině.
Osobní deníček předkládám k nahlédnutí. Je to dloluhý. Ale v krátkejch větách.

pondělí 6. února 2017

Jak se to stalo?

Byl leden nebo únor minulýho roku a já a moje spolužačka Marťa jsme seděly v La Solitaire, suprovym kavárnobaru v Brně, kterej dneska už bohužel neni, protože ho někdy v dubnu zrušili, a pily jsme víno. Hodně vína. Odhadem jsme každá měla vypitej tak půllitr. A zrovna v tu chvíli padla otázka, už ani nevim, která to nakousla, jestli tý druhý taky přišel ten mail ohledně termínů uzávěrky přihlášek na Erasmus. A někdy během týhle debaty padlo to osudný, lehce přiopitý: "Hele a co kdybysme jely? Třeba do Maďarska!"