pondělí 9. ledna 2017

Diagnóza: zkouškový

Dvakrát do roka v životě studentstva přichází období hysterie. Období hysterickýho shánění poznámek, vymejšlení zlepšováků, psaní statusů na facebook, sdílení fotek a zoufalýho uklidňování sebe sama i sebe navzájem. Dokážu si představit, jak moc jsme s tim otravný, faktem ale zůstává, že kdyby chtěl kdokoliv z nás například cokoliv napsat, ať už seminárku na libovolný téma ze studentskýho života, deník, román nebo třeba článek na blog, nabízí se tohle období jako na zlatym podnose. Žádnej student neni nikdy víc studentem než právě v tuhle dobu. Já považuju tuhle honbu za zelenejma políčkama za diagnózu, zejména kvůli nespočtu stejnejch příznaků. Zkouškový období potom za pravidelnou epidemii.

Prevence většinou nefunguje. Začneme s ní všichni tak půlroku předem. Svědomitym slibem, že si budeme dělat poznámky a začneme psát všecky seminárky včas. A učit se budeme samozřejmě průběžně. V půlce semestru jsme strašně překvapený, že už je půlka semestru, přitom my jsme se sotva probrali z mnohonásobný kocoviny po všech těch večírcích na jeho zahájení. Tak si dojdeme půjčit knížky do knihovny a velice rozvážně je začneme otvírat. Abychom je prozkoumali a zase zavřeli. Pustíme si další díl seriálu a najednou, uplně z ničeho nic nám na dveře zaklepe zkouškový.

A v tu chvíli začíná ten opravdickej boj se sedmihlavou saní. Po počátečnim šoku otevřeme s chladnym kalkulem diáře a začneme počítat, kombinovat a rozvrhovat. Vytvoříme si naprosto geniální plán, kterej v první fázi za geniální doopravdy považujeme. Někteří z nás dokonce podlehnout kouzlu vytváření systematickejch plánů učení. No a pak ten diář zase zavřem, protože přece jenom času dost, teď už to neuspěchám, že ano, a mam přece plán. Přichází doba neustávajícího vzájemnýho dialogu na téma "už bych se vážně měl začít učit" a "mam toho děsně moc, tyjo" zatimco přehazujeme z ruky do ruky skleničku vína. Učit se začneme den před první zkouškou. Večer. A pak už nastává ten stejnej opakující se scénář, kolotoč, kterej jede děsivě rychle, ale nejde z něj vyskočit.

Na kupičku před sebe si srovnáme všecky poznámky (po tom, co se nejdřív intenzivně věnujeme jejich shánění od poctivějších spolužáků, protože, jak jsme si řekli, ta prevence uplně nefunguje), pokusíme se je celý zběžně přečíst a hlasem zvednutym o oktávu zkonstatujeme, že to nemáme šanci stihnout. Přichází fáze selekce. Dělíme na tři kategorie: "tohle se fakt musim naučit", "tohle by taky bylo dobrý, abych věděl" a "tohle by bylo fajn vědět, ale neni to nezbytný". Začneme se učit první dvě. Zhruba o půlnoci propadáme první vlně zoufalosti, kdy jsme naprosto přesvědčený, že to nemá smysl, že neumíme nic. Prohlížíme si data následujících termínů a držíme kurzor na tlačítku odhlásit se ze zkušebního termínu.

Pak přichází fáze odhodlání, kdy se snažíme vyhecovat a s novou popůlnoční vervou se do toho pouštíme znova. Postupně rezignujem i na druhou kategorii a dostáváme se do stavu "stačí mi éčko, sakra". Vaříme si osmý kafe, případně pijeme druhej litr zelenýho čaje. Ve čtyři ráno stoprocentně víme, že nevíme vůbec nic a s teatrálním vzdychem odhazujeme štos papírů. Ve sprše absolvujeme vnitřní monolog o tom, že už na tom nesejde, stejně nejhorší, co se může stát je, že to prostě nedáme, tak co, pokusy máme ještě dva. Nastavujeme budíka a telefon nám nemilosrdně ukazuje, že před sebou máme tři hodiny spánku.

Ráno jsme ve stavu podobnym všem těm ránům po všech těch semestrálních večírcích, jenom tentokrát vyměňujeme důvod "včera jsem se hrozně opil" za "včera jsem seděl do čtyř do rána ve studovně". Holky oblíkaj sukně, ve větší nouzi výstřihy. Někteří kontrolují v zrcadle rudý oči po večernim zoufalym pláči. Na zkoušku odcházíme s pocitem definitivní rezignace a půlku spolužáků vítáme s hořkym "neumim nic". Tu druhou půlku máme chuť umlátit nepřečtenou odbornou knihou do bezvědomí.

Hodinu po zkoušce, případně hodinu zveřejnění výsledků si dáváme v poledne panáka a s bujarým veselím oslavujeme, že jsme to naprosto nepochopitelně udělali. Dokonce si po několikadennim půstu, respektive životu o konzervách, kupujeme něco k jídlu, někteří i vaří. Leháme do postele, pouštíme seriál a dospáváme spánkovej deficit. Budíme se dopoledne a s vědomim zítřejší zkoušky v nás klíčí pocit, že už bychom se vážně měli začít učit.

A tak si na kupičku před sebe srovnáme všecky poznámky...



Žádné komentáře:

Okomentovat