úterý 13. prosince 2016

Úplně jednoduše o Praze

Když jsem se ptala Káti, o čem mám psát, řekla, že o Praze. Abych pravdu řekla, nebyla jsem dvakrát nadšená, protože mě pražská múza nějak ne a ne políbit a mě napadalo tisíc věcí snad ke všem ostatním tématům kromě Prahy, u který se mi vybavil akorát tak Hrad a o tom se posledních pár let dá psát leda sprostě. Nakonec jsem se tak nějak rozhodla (múzou pořád nepolíbená), že zkusim zkrátka jen tak sepsat, co v mejch očích dělá Prahu Prahou a třeba se i sama dobrat k tomu, proč se mi i po devatenácti letech života v tomhle městě zatají dech, když přijdu večer k metronomu a před očima se mi otevře výhled.
 
V Praze žiju od narození. Táta je sice Moravák a máma je tak trochu z Krkonoš, ale Pražačka jsem asi stejně. Prvních 15 let jsem bydlela s rodinou v Dejvicích. Kdo neznáte Prahu, je to taková ta čtvť, co je už bydlivá, ale ještě neni daleko od centra, takže jste odtud všude za pár minut a lezete tim na nervy všem, co musej z akcí odcházet v devět, aby byli do půlnoci doma. Když jsem byla malá, neměly Dejvice chybu. Pár metrů od domu jsme měli pekařství, kam mě máma posílala pro chleba a rohlíky a doteď si pamatuju, že mi na to na obojí stačila dvacka a ještě jsem si mohla koupit takovou tu kuličku z odpalovanýho těsta, co je v ní smetanovej krém, kterej člověku vyteče do pusy, když se do toho kousne. Kromě pekařství tam byla i malá sámoška, kam jsem zas chodila na výpravu pro mlíko v pytlíku, který jsem pak vždycky nosila domů v náručí jako miminko, z části proto, aby se ten pytlík neprotrhnul, ale hlavně proto, že mě bavilo, jak se v něm to mlíko srandovně přelejvá. Přímo v našem domě byl dole takovej děsně drahej obchůdek s dárkovejma předmětama, kterej mi dlouhou dobu nepřišel nijak zajímavej, dokud jsme s holkama od paní sousedky nepřišly na to, že tam maj zadarmo jako ochutnávku sekanej cukrkandl. Byl děsně lepivej, pomalu se rozpouštěl a vlastně mi ani nechutnal, ale chodily jsme tam na něj stejně, protože to se prostě muselo, když byl zadarmo. Na Vánoce vždycky na Kulaťáku postavili stan, kde se děla spousta věcí a hlavně u něj byla modrá telefonní budka, ze který si mohl člověk zavolat Ježíškovi a dát s nim řeč. 

Dejvice byly zkrátka čvrť jak se patří a my jsme si toho jako rodina užívali až do chvíle, kdy si všech těch dejvickejch výhod všimla někde nějaká pražská vrchnost a začala podle toho zvedat v našem rajónu nájem. Postupně mizelo všechno. Nejdřív obchůdek s cukrkandlem, kterej nahradilo casino, pak ježíškovská budka a nakonec i my. Přestěhovali jsme se do Břevnova, což je taky fajn čvrť, ale už je od centra o kousíček dál a hlavně neni na metru, což holt vždycky bude nevýhoda. Na druhou stranu jsem si díky tomu navykla jezdit hodně tramvají, kterou máme přímo pod oknama, takže když vim, že mi to jede ve čtyřicet tři, tak se klíďo můžu začít obouvat ve čtyřicet jedna a ještě ji stihnu. Přestože nám kvůli nim v pravidelnjech intervalech drnčej okenní tabulky, jsou tramvaje prima záležitost. Oproti metru maj tu výhodu, že z nich člověk vidí hezky ven, což je bezva třeba ve dvaadvacítce, která má podle mě jednu z nejpěknějších tras. Z Bílý hory jede k Hradu, pak dolů na Malostranskou, pak se protáhne kolem Jezulátka na Újezd, odkud to střihne přes most k Divadlu a pak přes Karlák až na Vinohrady a do Krymský, kde maj plno bezva podniků. Neni se co divit, že bejvá tahle linka dost natřískaná a to předevšim cizincema, který jsou chudáci všichni zmatený a vystupujou často o zastávku dřív, než by chtěli, protože pojem “příští zastávka” jim nic neřiká, a tak vystřelej jak splašený srnky ven, jakmile slyšej jméno svý stanice. Na jednu stranu je mi jich líto, na stranu druhou mě baví je pozorovat, jako ostatně všechny cestující v tramvaji a všech ostatních dopravních prostředcích. 

V pražský MHD člověk narazí na tolik různejch existencí, že až přechází zrak. Někdy je to babička svraštělá jak křížala z loňskejch Vánoc, jindy chlapík, co je tak vysokej, že se musí sehnout, aby prošel dveřma do metra. Na Praze mě odjakživa fascinovalo, že v jednom tramvajovym voze můžete za sebou vidět sedět bezdomovce s krabicákem, kterej si pro sebe nadává na svět a uhlazenýho businessmana, kterej si vyřizuje důležitý záležitosti na telefonu pomalu většim, než ten Forbes, co má položenej na klíně. A vy si můžete vybrat, jestli budete poslouchat bezdomovce, nakukovat přes rameno do Samsungu bussinessmanovi, nebo se třeba dívat z vokýnka a žasnout nad tim, že těch sto věží tam venku je tu beztak pro nás pro všechny, ať už se jim válíme u pat s krabicákem, nebo je z půlky vlastníme. A že i z toho výhledu u Metronomu nám může každýmu spadnout brada vlastně stejně a záleží jenom na nás, jakejma vzpomínkama a zážitkama si okořeníme ten pohled, ve kterym šuměj tisíce příběhů a kterej pulzuje životem. Já si tam osobně přihodim špetku starejch parket z Dejvickýho bytu, trochu toho mlíka v pytlíku a ovonim to třeba pravidelnym dobíhánim tramvaje, protože co si budem povídat, já když se začnu obouvat v těch čtvyřicet jedna, tak si pak stejně ještě vzpomenu, že jsem si nevzala mobil, no a to už je ta tramvaj skoro v zastávce žejo. Zkrátka a dobře, spíš než město je pro mě Praha takovou schránkou, do který se postupně ukládaj všechny ty srandy i smutky, co mě potkávaj a mně pak stačí slyšet zvuk brzdící tramvaje pod oknem nebo cejtit vůni Fornetti v podchodu vzadu za Muzeem a už se v tý schránce můžu přehrabovat a vědět, že tady jsem doma. A že je to fajn.


Autorkou článku je moje milá přispěvatelka Kristinka J. <3
 
P.S.: Ta malůvka je zase ode mě, Kristinka kreslí mnohem líp!


 

Žádné komentáře:

Okomentovat