sobota 17. prosince 2016

Opouštět Brno aneb jak se mi to letos podařilo nepodělat

No jo, no jo, já vim. Po dlouhý době zase explicitní výraz v názvu článku, ale když ono to muselo bejt. On tam je totiž vlastně z radosti. Víte, loni, přesně tak touhle dobou jsem psala článek, kterej se jmenoval K čemu Vánoce? Můžete si ho přečíst TADY, kdybyste byli zvědavý. Úplně jsem si na tu náladu vzpomněla, pochopitelně teda už víckrát v prosinci, ale nejvíc když jsem ve čtvrtek odjížděla z Brna na Vánoce do Prahy.

Začlo to už se začátkem zápočťáku. Vrátila jsem se z Bratislavy a byla jsem skálopevně rozhodnutá, že letos to zvládnu. Ne jako loni, kdy jsem zápočťák totálně (ha!) podělala. Letos budu hrdina, budu se učit, zjistim, jak vypadá celouniverzitní počítačová nonstop studovna a navštívim potřetí v životě knihovnu historickýho ústavu. Já jsem si dokonce napsala časovej harmonogram na každej den s hodinovejma rozpisama, co a kdy a jak dlouho budu dělat. A skoro fungoval! Měla jsem na každej den jednu zkoušku a ještě během toho napsat analýzu na odbornej časopis, kterej jsem v životě ani neviděla jsem musela přece jen důkladněji prozkoumat. Od pondělka do čtvrtka jsem chodila spát každej den nejdřív ve čtyři ráno. (Ve čtvrtek teda taky, ale to už nebylo kvůli zkoušce, ale protože párty.) A teď je pátek a je to za mnou. Nevim sice ještě jestli všechno úspěšně, ale rozhodně už teď vim, že oproti loňsku je to obrat o stoosumdesát.


Ve čtvrtek po poslednim testu jsem si sbalila do kufru část knihovny filosofický fakulty (ne, dobře, kecám, jenom asi osum knížek, ovšem váha byla ekvivalentní), obdarovala spolubydlícího dárečkama a vyrazila na nádr. Řeknu vám, po tom co se za mnou zaklaply dveře od baráku se mi skoro chtělo vzdychnout. Normálně jsem cejtila, že to loučení na ty dva tejdny prožívám! A měla jsem pocit, že se mi skoro bude stejskat, jo, tu chvíli. Zároveň jsem byla taková, nevim moc jak to říct, zvláštně vyrovnaná. (Hah, nevim, je to blbý slovo a to jsem se fakt snažila.) Během zápočťáku se mi totiž podařilo uvědomit si ještě jednu věc, takovou vlastně hrozně velikou. Nevim díky čemu to vlastně bylo, možná člověk krapítek zešílí, když několik dní po sobě děsně málo spí a jeho mozek jede na agregát ze zelenýho čaje. Každopádně, cejtila jsem se spokojeně. Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou někde od někoho (bližší určení hadr) četla takovej citát, kde se psalo, že lidi si příliš často pletou štěstí s euforií. A to je asi ono. Já nebyla v takovym tom stavu, kdy jste v euforii, štěstí a pozitivita z vás střílí do všech stran. Ale byla jsem spokojená. Mam se hezky, mam dost z toho, co chci. Baví mě prostě žít zrovna ten život, kterej mam, a věci v něm mě vlastně opravdu naplňujou. Včetně nocí ve studovně, těžkejch testů z latiny a řešení vánočních dárků poukazem na párek v rohlíku za patnáct korun. (Ne to jsem neudělala to poslední, ale nápad to vlastně neni špatnej.) Ještě neni konec roku, ještě pořád máme celou půlku měsíce, ale já už vim, že letos na Silvestra budu bilancovat uplynulej rok. A děsně se na to těšim!

Včera v noci jsme se po půlnoci vyhrabaly ze studentskýho klubu v Celetný, nechaly zavazadla na hlídání kamarádům a uplně spontánně jsme se jak natěšený malý děcka rozběhly, tři bláznivý holky, na Staromák, podívat se na stromeček. Mym starym foťákem na film jsem holky fotila, jak skákaly do vzduchu a se smíchem jsem nějakejm vyjukanejm cizincům, co nám přišli první pod ruku, ovíněně vysvětlovala, že you have to look through it and press the button harder, když nás fotil spolu. Bylo mi krásně. I když spousta věcí v mym životě neni euforickejch, mam se jinak než před rokem. Mam se spokojeně. <3


Žádné komentáře:

Okomentovat