sobota 31. prosince 2016

Změny nezměny aneb šestnáctka v kostce

Loni jsem na Silvestra odmítla cokoliv rekapitulovat a k čemukoliv se vracet. Což bylo vcelku pochopitelný, konec roku pro mě tehdy nebyl žádná hitparáda. Zároveň to byl rok obrovskejch změn a já vlastně nevěděla, jak je dost dobře popsat. A tak jsem si letos řekla, že ten uplynulej tentokrát vezmu a zrekapituluju, hezky se všim všudy, skoro statisticky. Pro mě byl rok 2016 mnohem klidnější, usazenější, jestli to tak jde říct, a na první pohled se skoro nic moc velkýho a převratnýho neudálo. Na druhou stranu to ale bylo období, ve kterym se potichounku potvrdilo všecko z roku předcházejícího a tak nějak můj život nenápadně a po špičkách popošel. Chtěla jsem původně napsat kam popošel, ale nenapíšu, prostě jenom popošel. Takže proto ty změny nezměny. Ale aby to zase nebudilo pocit, že se nedělo vůbec nic, vzala jsem si blok a vypsala jsem si co nejvíc věcí, který se staly. Seznam předkládám.

sobota 17. prosince 2016

Opouštět Brno aneb jak se mi to letos podařilo nepodělat

No jo, no jo, já vim. Po dlouhý době zase explicitní výraz v názvu článku, ale když ono to muselo bejt. On tam je totiž vlastně z radosti. Víte, loni, přesně tak touhle dobou jsem psala článek, kterej se jmenoval K čemu Vánoce? Můžete si ho přečíst TADY, kdybyste byli zvědavý. Úplně jsem si na tu náladu vzpomněla, pochopitelně teda už víckrát v prosinci, ale nejvíc když jsem ve čtvrtek odjížděla z Brna na Vánoce do Prahy.

úterý 13. prosince 2016

Úplně jednoduše o Praze

Když jsem se ptala Káti, o čem mám psát, řekla, že o Praze. Abych pravdu řekla, nebyla jsem dvakrát nadšená, protože mě pražská múza nějak ne a ne políbit a mě napadalo tisíc věcí snad ke všem ostatním tématům kromě Prahy, u který se mi vybavil akorát tak Hrad a o tom se posledních pár let dá psát leda sprostě. Nakonec jsem se tak nějak rozhodla (múzou pořád nepolíbená), že zkusim zkrátka jen tak sepsat, co v mejch očích dělá Prahu Prahou a třeba se i sama dobrat k tomu, proč se mi i po devatenácti letech života v tomhle městě zatají dech, když přijdu večer k metronomu a před očima se mi otevře výhled.

sobota 10. prosince 2016

O decentním adventním cestování

Kdekdo by to asi nazval malicherností, povrchností a nesmyslem. Ano, za skromnejch dvacet let mýho života jsem měla možnost vidět poměrně hodně míst na světě. Pravdou je, že na spoustě z nich jsem byla jenom třeba jeden jedinej den. A tak si může spousta lidí říct, k čemu to je, vidět nějaký místo na pár hodin? A co člověk vůbec může za tak krátkou chvíli vidět? Může se potom vůbec říct, že jsem na tom místě opravdu byla?

čtvrtek 1. prosince 2016

Kam až sahá lidská lenost

Tenhle článek měl vzniknout už tak dva tejdny zpátky. Dva tejdny ho nosim v hlavě a celý dva tejdny jeho napsání odkládám na zítra. Jasně, na kdy taky jindy, že jo?
Tim bychom měli přiznání mojí neschopnosti z krku a teď můžeme přejít na přiznání druhé. Námět tohoto článku, respektive autorství tohohle nápadu mi zcela nepřísluší. Ono to bylo tak, seděli jsme v pár lidech u piva v Trojce, to je brněnskej podnik, kde se sedí nahoře a když jdete na záchod, musíte dolu po schodech. No a vedle záchodů je automat na cigarety. Sedíme si tak nahoře a náš kamarád Pavel (výslovně si přál být jmenován, ano podepíše se vám přeochotně) že si jde koupit cigarety. Vrátil se po chvíli otráveně zpátky se slovy: ,,Ten pocit, když si vám chyběj tři koruny do malborek, takže si musíte koupit elemka." Po tom co fláknul krabičkou elemek na stůl mu povídám, že stačilo říct a ty tři koruny bych mu bezevšeho dala, načež mi odpověděl: ,,Ale já peníze mam, ale tady nahoře. Mně se nechtělo kvůli tomu šlapat ty schody. No jo, kam až sahá lidská lenost."