úterý 15. listopadu 2016

Miluju muni

Pár let zpátky, budou to už tak čtyři roky, jsem seděla na zídce pod Petrovem a koukala jsem na Brno. Kdo z vás byl kdy na Petrově, moc dobře ví, že výhled odtamtud neni žádný terno. Vidíte vlastně průmyslovou část Brna a hlavní nádraží. K tomu bylo zataženo a já měla hlad. Naprosto přesně si to pamatuju, byla to chvíle, kdy jsem si řekla, že je Brno hrozně hnusný město a že ho nemam ráda.
Dneska, zrovínka teď sedim v Akademický kavárně, na dohled od filozofický fakulty a přemejšlim o tom, kolika lidem už jsem za ten rok stihla říct nebo napsat, že Brno je super.

Dneska tady ale nechci mluvit, o tom jak a v čem a proč je Brno bezva. Když si čtu blogy různejch mejch známejch, který taky žijou a studujou mimo domov, pravda, většinou v zahraničí, většina z nich věnovala nějakou část místu jejich studia, jejich škole. A já si vlastně uvědomila, že tady sice už víc než rok píšu o sobě, svejch zážitcích, o městech, ve kterejch žiju, ale nikdy jsem se vlastně nezmínila o tom hlavnim důvodu, proč jsem tady, ani o tom, proč jsem ta nejhrdější pražská studentka Masarykovi univerzity. A tak bych vám dneska chtěla říct něco o mojí univerzitě, o mym vztahu k MUNI.

Já vlastně měla na školy většinou štěstí. Akorát jsem jich teda stihla vystřídat víc než je obvyklý. První a druhou třídu jsem absolvovala ve škole u nás na sídlišti, která měla jenom pět tříd a byla super. Měla jsem úžasnou učitelku a všechno bylo takový malinký, domácí. Potom nám jí zrušili, slabý devadesátkový ročníky a my se ocitli na takový tý klasický sídlištní velkozákladce. Tam jsem vydržela tři roky a pak moje maminka učinila osvícený rozhodnutí a přesunula mě na osmiletej gympl. Čerstvě vzniklej a soukromej sice, ale zato s obrovskym potenciálem, krásnou vizí a krom jiného i kvalitnim pedagogickym sborem. Všechny tyhle kvality ovšem vzaly za svý zhruba do dvou let a já vděčim mojí profesorce matiky, že mě ve svym volnym čase připravovala na přijímací zkoušky na čtyřletej gympl, protože moc dobře věděla, že na tý škole nemá cenu zůstávat ani o den delší dobu, než je nutný. Byla to taková guerilla, všichni, co v kvartě vzali roha, byli vlastně takový zběhové a učitelka matematiky firemní zrádce. Stejně jako byl dobrej nápad mě na ten osmiletej gympl dát, byl stejně dobrej nápad z něj následně včas odejít. I tak si ale myslim, že mi tenhle čtyřletej pobyt, kterej byl minimálně z půlky čas strávenej v naprosto snobskym a vůbec ne kvalitnim vzdělávacim zařízení, dal takovou školu do života, že jsem vlastně ráda, že jsem to zažila.

Na Akademický gymnázium ve Štěpánský, kde jsem strávila následující čtyři roky, jsem hrdá do dneška. Byl to perfektní gympl s úžasnejma vyučujícíma, kde jsem se naučila, už naprosto vědomě, že školu můžu mít opravdu ráda kvůli vzdělání, který mi dala. Takhle řečeno to zní asi hrozně šprťácky, ale když se tam dneska někdy nadšeně vracim, je to fakt přesně takhle. Jasně, že jsme byli uplně normální studenti, co kecali v hodinách, leckdy si nepsali poznámky, nadávali na učitele a dělali puberťácký blbosti, ale když nedávno oslavilo AGčko svoje čtyřstýšedesátý výročí, byli jsme všichni z absolventů tak nějak pyšný.

A pak přišla MUNI.
Kdybych měla říct, kdy přišlo to konečný rozhodnutí "Jdu na Masárnu do Brna.", nemam šajna. Ona to furt byla buď Karlovka nebo Masárna, nevim, uvidim, bůhví. Když jsem byla na dni otevřenejch dveří tady v Brně, to bylo někdy v lednu před maturitou, žádný supr nadšení a láska na první pohled se nekonali. Vstup do areálu fildy byl (mimochodem pořád je) otřesnej. Komunistická krabice, prosklený dveře jak do starý neopravený nemocnice, učebna se starejma rozvrzanejma stolkama a skříněma, co pamatovaly minimálně Husáka.
A teď je tu Kolací, ve svym třetim semestru. Chodí pozdě na přednášky, někdy na ně taky nechodí vůbec, moc nedělá úkoly, seminárky píše na poslední chvíli a zkouškovym jí provází kanistr zelenýho čaje. To sem já. Kromě toho si ale klidně po desátý vyfotim naší ústřední knihovnu, protože je to vůbec nejhezčí knihovna, ve který jsem kdy byla. Budu vždycky nadšená z krásně minimalistickýho interiéru opravenejch budov, třeba z impozantního schodiště, který je dominantou naší budovy B2, i když radši jezdim výtahem. Už asi nikdy nepřestanu nazývat naší budovu A antickym chrámem a do historický knihovny budu chodit vysedávat kvůli bezva výhledu na Špilas.

Neni to ale zdaleka jenom interiér a exteriér, co pro mě dělá fildu fildou. Mam obrovský štěstí, že jsem krom historie i studentem Ústavu klasických studií, což je taková malá antická rodinka. Ono totiž když si představíte, že v našem ročníku jsme na oboru Latinský jazyk a literatura přesně dvě, poměrně si dokážete vyvodit, jak je tak ÚKS velkej. Když jsme byli na soustředění v Daňkovicích, měla jsem například permanentní problém s tim, kdo je doktor, docent, profesor, doktorand a kdo student bakaláře nebo magistra. Takže taková neustálá loterie, že se s tim tykánim a vykánim prostě netrefíte. Zároveň vás všichni znaj, aspoň od vidění, vědi, že patříte do týhle rodinky a tak když teď řešíme pod ústavem výjezd na Erasmus, dostaly jsme od jedné paní docentky v podstatě befelem, že "dneska tady bude pan profesor z Budapešťský univerzity, buďte v půl osmý v hospodě U Richarda" a při odchodu z tý hospody, jsme ještě vyfásly pochvalu, že "konečně tady taky někdo kouří" a radu "holky učte se maďarsky, ty maďarský chlapy vůbec nejsou k zahození". Pedagog, kterýho prostě chcete.

Masarykova univerzita je taky hodně aktivní, co se společenskýho dění týče. Jasně, pochopitelně, je to univerzita. I přesto vás ale překvapěj akce typu Good bye sakura, kdy pár studentů zorganizoalo akcičku, na rozloučení se stromem, kterej stojí na dvoře a musí se pokácet, kvůli rekonstrukci. (Rekonstrukci toho ostřesnýho vchodu, jenom tak pro zajímavost.)
Spolu s politickejma činitelama taky MUNI organizovala setkání u sochy Masaryka při příležitosti oslav 28.října a já za to byla hrozně ráda. Byli jsme první univerzitou, která vyvěsila tibetskou vlajku při celym tom tóču kolem dalajlámy. A našeho rektora strašně nemá rád pan prezident.

Když při nějakym představování v úvodní hodině semináře máte říct svůj krátkej medailonek, kdo jste a odkud jste, věřte mi, "Jmenuju se Kateřina Kolací, jsem z Prahy." má většinou podobnej efekt, jako úder gongu. Když ještě přijde doplňující otázka, proč Brno, a vy řeknete: "Protože jsem sem chtěla radši než na Karlovku.", jde obočí ještě o takový dva cenťáky nahoru. (Že u mě Masárna vyhrála i proto, že Karlovka mě hodně odradila, když jsem se na ní sice dostala, ale z příjímaček šla s brekem, protože se po mě hodně svezli, to už pominu, aby to nevypadalo moc jako šplhounství.)

A tak jsem tady na to moje pražství vlastně hrozně hrdá, protože jsem si vybírala, a vybrala jsem si MUNI. Jsem na škole, na který je mojí největší motivací k dalšímu studiu zůstat jejím studentem. Možná to zní jako přitažený za vlasy, ale přesně tak to je. Ke svýmu svátku si jdu koupit mikinu Masaryk's univerzity. Chci jí nosit, stejně jako vim, že chci patřit na MUNI.















Žádné komentáře:

Okomentovat