neděle 18. září 2016

Jeden rok

Před rokem v tuhle neděli bylo dvacátýho září. V tu neděli před rokem jsem se přistěhovala do Brna. Mohla bych napsat, že jsem poprvý přišla do bytu, ve kterym dneska žiju, ale to by byl kec. Já v tomhle bytě byla už dřív, asi dva měsíce před tim, než jsem vůbec věděla, že tu budu jednou bydlet. Ale minimálně jsem poprvý přišla do svýho novýho bytu s vědomim, že je to moje nový doma. Měla jsem myslim dva kufry, dvě krabice a polštář s peřinou. Na sobě černý kalhoty a tílko od Rosénčat s nápisem "A kde tady máte metro?". Když jsem mávala mamce s babičkou do auta a pak odemykala byt s vědomim, že teď už je to fakt naostro, bylo to děsně divný. A děsně divnej byl i celej následující tejden, kdy se mi pořád jenom klepaly kolena a vlastně jsem neměla moc co na práci. A tohle všecko už je rok. Rok, kterej utek, že jsem skoro ani nestačila překvapeně zamrkat.

Rok poté jsem přijela do Brna po čtrnácti dnech z Prahy vlakem, s jednim kufrem a bezva pocitem, že jsem doma a skoro se těšim na začátek semestru. Kufr jsem nechala ležet nevybalenej u skříně, povzdychla si nad tim, že nám praskla další žárovka v lustru a šla si lehnout s příjemnym vědomim zítřejšího nic nedělání. Dneska, v neděli před začátkem semestru a přesně rok potom, co jsem se přistěhovala, si hovim na posteli a vymejšlim, co dneska večer, zejtra večer a vůbec, že tenhle tejden bude super. Rozhodně se nebojim toho, že nebudu mít co na práci a už vůbec se nebojim toho, že se mi budou klepat kolena.

Přemejšlela jsem, jak tenhle článek pojmout. Rekapitulovat uplynulej rok se uplně svědomitě prostě nedá. Stalo se toho až příliš. Psát o změně? Přestěhovat se do Brna byla zatim asi největší změna v mym životě a já to zpětně vnímám jako tu nejpřirozenější věc, co se mi stala. No, a změnilo mě Brno? Rozhodně jo, ale tak nějak nenápadně, pomalu a hrozně moc, že na první dobrou vůbec nedokážu říct jak a v čem.

V první řadě je to první rok mýho samostatnýho života. Musela jsem se naučit myslet na včasný odeslání nájmu, což se mi ani teď někdy uplně nepodaří, a musela jsem si zvyknout, že šampon se v koupelně neobjevuje sám od sebe. Naučila jsem se číst cedulky na oblečení, abych pranim nenadělala víc škody než užitku. A naučila jsem se žít ve vlastním bordelu. Ano, uklízim, ale někdy taky ne.

Začala jsem chodit do hospody občas i po jedenáctý večer, začala jsem se čím dál častěji vracet domů nad ránem a začala jsem si svojí nezodpovědnost vyčítat sama. Začala jsem bejt sama sobě kontrolórem i špatnym svědomym.
Ještě pořád jsem se dokonale nenaučila bejt sama a sama se vypořádat se splínem, co na mě občas doma čeká.

Myslim, že jsem se nenaučila o nic líp vařit.

Jak tak o tom přemejšlim, stejně furt nemůžu přijít na to, v čem je ta veliká změna, kterou uplně jasně cejtim. Možná jsou to takový velký puzzle, kde je jeden dílek ten šampon a další cigareta z okna ve zkouškovym. Nemůžu přijít na to, proč tady vedle mě po roce sedí nostalgie. Je obrovská, kouká na mě a přísahámbohu, že mi zabírá půlku pokoje. Ať hledám, jak hledám, nemůžu najít pointu tohohle článku.

Teď půjdu a sundám si z nočního stolku rozvrh jarního semestru. Večer vyrazim do hospody, kdybych tu pointu našla na dně půllitru, dám vědět. Zatim bude stačit, že je to ROK.


Loni jsem měla mnohem ošklivější závěsy a na okně nebyl ani jeden kaktus.

Žádné komentáře:

Okomentovat