středa 28. září 2016

Folklór stejný, provedení odlišné

Folklór je pojem, kterej se dá chápat jako část, nebo třeba podmnožina pojmu tradice. Začínám trochu obšírně, ale pro začátek mě zajímalo, co to vlastně tyhle slova přesně znamenaj. Podle wikipedie je tradice, z latinského traditio < tradere, tedy předávat, předávání, a to nejčastěji mezigenerační, poznání, schopností, obyčejů či mravů v rámci kultury nebo skupiny. Slova se neužívá pouze v jediném významu, rozumí se jím: to, co se předává (traditum), proces předávání (tradendum), a zvyklosti, konvence, obyčeje. Folklór je zase definován jako označení pro osobité hudební, slovesné, taneční a dramatické projevy kultury integrovaných skupin obyvatelstva, například venkovského či městského; někdy je mezi folklór zahrnována i lidová výtvarná a zvykoslovná kultura. A pro zajímavost jsem ještě otevřela Ottův slovník naučný, kde tradice je podání, zvl. ústní podání čili vypravování z dob dávno minulých, jež přechází s pokolení na pokolení cestou pouze ústní, nejsouc ustáleno písmem. V širším smysle možno zahrnouti v pojem vše, co nazýváme moderním slovem folklore, t. j. nejen národní povésti a pohádky, písně a pořekadla, ale i zvyky, pověry a slavnosti, pomysly bájeslovné, ano i výtvory řemeslné a umělecké, jaké se jeví na stavbách a pod.
Pro účely toho, o čem chci psát mě asi nejvíc oslovili slovní spojení "proces předávání", "osobité projevy" a "moderní slovo folklore".

neděle 18. září 2016

Jeden rok

Před rokem v tuhle neděli bylo dvacátýho září. V tu neděli před rokem jsem se přistěhovala do Brna. Mohla bych napsat, že jsem poprvý přišla do bytu, ve kterym dneska žiju, ale to by byl kec. Já v tomhle bytě byla už dřív, asi dva měsíce před tim, než jsem vůbec věděla, že tu budu jednou bydlet. Ale minimálně jsem poprvý přišla do svýho novýho bytu s vědomim, že je to moje nový doma. Měla jsem myslim dva kufry, dvě krabice a polštář s peřinou. Na sobě černý kalhoty a tílko od Rosénčat s nápisem "A kde tady máte metro?". Když jsem mávala mamce s babičkou do auta a pak odemykala byt s vědomim, že teď už je to fakt naostro, bylo to děsně divný. A děsně divnej byl i celej následující tejden, kdy se mi pořád jenom klepaly kolena a vlastně jsem neměla moc co na práci. A tohle všecko už je rok. Rok, kterej utek, že jsem skoro ani nestačila překvapeně zamrkat.

čtvrtek 15. září 2016

Kávu si osladím o trochu míň

Dneska ráno jsem se vrátila zpátky v čase. Zhruba tak do třeťáku na gympl. Né, že by to ráno bylo něčim ultra specifický, né, že bych to, co dělám teď, nedělala normálně, ale někdy i z naprostý obyčejnosti vznikne záchvat nostalgie. Předem oznamuju: Budu se opakovat. Zase budu mluvit o tom jedinym, o čem mluvit můžu, aniž by měl někdo patent na pravdu. Zase píšu o tom přelomu puberťáctví a dospěláctví. A dneska jsem si kvůli tomu dokonce došla koupit sešit a tužku.