středa 17. srpna 2016

Zápisky o výletě londýnském

čtvrtek 4. srpna 2016

Sedim v letadle. Ještě pořád tak nějak nejsem komfortní s pocitem, že letim uplně sama. Věřim tomu, že tohle by pro leckoho mohlo znít dětinsky, ale koneckonců, naposled jsem letěla před pěti lety do Turecka, pěkně s maminkou, takže se pochopitelně nemohlo nic stát! V průběhu posledních pár hodin jsem asi čtyřicetkrát překontrolovala, jestli mam všechno, co mam mít. Otevřít kabelku, občanka, letenka, lístky na autobus, zavřít kabelku. Mobil? Mam. Nabíječku? Taky. Peněženku? Jo, v tý mam tu občanku. Fakt jí mam? Vždyť vim, jak jsem na tom s občankama. Otevřít kabelku...
Taky se mi za dvě poslední noci zdály fakt peckový sny. V tom prvnim mi uletělo letadlo. A v tom druhym jsem v Londýně na letišti zapomněla, že jsem přiletěla s kufrem a nechala ho na letišti. Letět v pátek, docela by mě zajímalo, co by to bylo do třetice.
Každopádně sedim v letadle, což znamená, že tak přibližně jedna desetina průserů se nestala a už nestane. Ale neřikej hop, dokud ... nepřistaneš, žejo. Fakt je, že letu samotnýho se nebojim, ťuk ťuk. Trošku větší strach mam o svůj kufr, abychom se v Londýně shledaly. Když jsem ho dávala na ten pás při check-inu, v duchu jsem se s nim rozloučila slovy: "Uvidíme se v Londýně! Snad."
Pozor! To letadlo se hejbe. Musim se soustředit, miluju pocit při vzlítání!

o několik minut později

Už jsme ve vzduchu! Asi dvacet minut a já už mam nacvakanejch asi dvěstě fotek. Je to nádhera.



pátek 5. srpna 2016

První třetina všech možnejch průšvihů zažehnána. Je ráno, jsem v Londýně, mam kufr. Na letišti to nakonec byla úplně mega rychlovka. Asi deset minut na to, co jsme přistáli do londýnskýho poprchávání, jsem měla v ruce kufr, za dalších deset jsem si koupila sendvič a za třetích deset jsem už seděla v autobusu směr Londýn. Před spanim jsme si ještě s Lukym, což je ta dobrá duše, u který tu bydlim, přiťukli Hoegardenem a mně s poslední cigaretou toho dne spad velkej kámen ze srdce.
A teď jdu. Vyfotit si Tower Bridge a tak.

o několik hodin později

V nohách mám už ... no, tisíc mil asi ne, ale 15,5 km, což taky neni uplně málo. Mam pocit, jako bych Londýn viděla poprvý. Oba dva ty školní výlety se zastávkou tady ze současný perspektivy oceňuju převážně kvůli London Eye, na který už v životě nepudu, za a) proto, že bych z těch lidí umřela a za b) proto, že si za ty prachy radši koupim norkovej kožich.
Ani v nejmenšim nechci, aby to vyznělo tak, že oba ty školní vejlety byly na pytel, právě naopak! Poznala jsem díky nim Irsko a pak Skotsko, ale co se Londýna týče tak nulový skóre. Takže dneska jsem se poprvý pořádně a plnohodnotně kochala na Tower Bridge, třikrát přešla Temži, všecko si na památku vyfotila a bylo to bezva. A bylo to taky bezva, protože mi nikdo neřikal, že mam jít rychlejc a pak pomalu, že už u toho Toweru sedim dlouho a že si nemusim Millenium Bridge fotit počtvrtý, jenom proto, že tu jednou byli smrtijedi. Celkově je to hrozná svoboda, jít si sama a na nikoho se nemuset ohlížet. A v tom obrovskym počtu lidí, co podél tý Temže dneska šlo, to byla i praktická výhoda.
Hrozně se mi líbí, jak si s tý řece choděj sednout lidi třeba z kanclů sníst oběd. Všichni tam seděj, na sobě bussiness dress code a v ruce krabičky a papírový pytlíčky s jídlem. Je to boží. Vlastně mi nikdy nedošlo, jak mi v Brně chybí řeka. Já vim, že tam je, ale myslim takovou tu hlavní, ústřední.
Došla jsem až na Westminster, k Big Benu. Potom jsem se svalila v parku pod strom. Pak jsem ještě doťapala na Trafalgar. Ale teď usnu. A dávám tomu tak asi

















neděle 7. srpna 2016

Sobota byla mimo záznam, já vim. Ale nebyl čas. Byli jsme se podívat na Buckingham a tam jsme se chvíli bavili tim, že jsme smáli takovýmu tomu čestnýmu strážmistrovi (výraz ála Kolací, potlesk nemusel bejt), co tam pochoduje okolo budky, protože mu padala do očí ta chlupatá hučka, co maj na hlavě. A bylo to od nás hrozně ošklivý, mělo nám ho bejt spíš líto, ale když ono to bylo děsně srandovní.
Zavítali jsme do China town, což je naprosto skvělý místo.  Vždycky mě tohle fascinovalo a tohle byla první takováhle čtvrť, obývaná jednou konkrétní skupinou obyvatel, co jsem viděla. Cejl nepočítám. Měli tam bezva jídlo, taky spoustu obchůdků s příšernejma cetkama a bubble tea kam se podíváš.
Sobota skončila pivem. Rozmazávat to nebudu, ale žádná divočina, fakticky.





Dneska se začínalo Harrym. (Trošku kecám, ve skutečnosti to začínalo english breakfast, do který mě uplně rozčarovalo, že dávaj fazole, ale stejně byla skvělá.) Už než jsem jela sem, tak jsem plakala krokodýlý slzy, když jsem zjistila, kolik stojí vstupný do Potterovskejch studií. Což mě vedlo k tomu, že mam naplánovanej ještě jeden výlet do Londýna, ten je prozatim odloženej na dobu "až budu velká, slavná a bohatá". Do mojí nízkonákladový dovolený se nacpal jenom Harry Potter obchůdek na King's Cross. Krom toho, že jsme se na King's Cross a ani na tom nádraží přes ulici vůbec nedostali k tý dovopravdický přepážce nástupiště 9 a 3/4, jsem byla v sedmym nebi. On tam teda vozejk ve zdi je. Ale stojí na něj asi kilometrová fronta a to jenom proto, aby si všichni ty lidi mohli chytit to madlo, okolo krku si hodit bradavickou šálu a vyfotit si úplně stejnou fotku, jako už má na instagramu asi stomiliónů dalších lidí. Všichni, co se vyfotěj u toho vozejku, jdou pak pochopitelně do toho shopu, takže tam taky neni k hnutí, ale mě se to líbilo děsně moc. Měla jsem v plánu si koupit aspoň jednu jedinou věc. Myslela jsem na nebelvírskou šálu, jenže jsem měla limit 20 liber a guess what?
Taky jsme byli v Hyde Parku, kde jsme procházeli speakers' cornerem. Takový supr místo, kam si může kdokoliv přinýst stoličku, stoupnout si na ní a říct uplně cokoliv, pokud to nebude nic proti Jejímu Veličenstvu. Vedou se tam vášnivý debaty, ale dobrý na tom je, že je to furt debata. Nikdo si tam prostě nedá do tlamy. Jestli večer v hospodě, to už nevim, ale tam ne. Takže tam můžu klidně přijít a zakřičet, že salámová pizza je lepší než žampiónová a potom o dané problematice vést procítěnou debatu. Teď mě tak napadá, že by moh bejt docela pěknej obrázek Británie natočit nějakýho svéráznýho Brita, co by si stoupnul na stoličku a prohlásil "Milk first!" No nic.
Prošli jsme taky Baker Street, ale byla jsem tam jenom ve Starbucksu a ne v domě Sherlocka, ten jsem, přiznávám se, ani neviděla, protože jsme šli na druhou stranu. A skončilo to indickym jídlem. Nemam výčitky svědomí, že tu jim všecko, jenom britskou kuchyni ne. Fish and chips neholduju a tak mi nevadí, že jeden den Čína a druhej den Indie.












pondělí 8. srpna 2016

Zase sedim ve Starbucksu. Je to bezva, je tu totiž tak draho, že Starbucks vůbec nevybočuje z řady. Takže když si chci dát kafe, tak je mi to fuk. No každopádně sedim tu a vedle mě na barový stoličce seděj moje tašky z Primarku. Musim říct, že Primark na Oxford Street je fakt o nervy. Strávila jsem tam teď asi dvě hodiny (třičtvrtě hodiny z toho bylo čekání na kabinky a na pokladny), ale mam něco, ne teda všecko, co bych potřebovala, ale něco v těch dvou taškách je. Vidim to dneska na nějaký decentně sentimentální rozloučení s Londýnem a zejtra ráno už jedu dom. Jedu busem, protože letenka zpátky stála víc než celej tenhle nákup v Primarku. Dobře, to bylo blbý přirovnání. Prostě stála moc, takže busem, našim, žlutym.

úterý 9. srpna 2016

Sedim v buse a před sebou mam asi ještě patnáct hodin na cestě. Pod sebou mam velikou tašku ze Sainsbury's plnou jídla na cestu, což neni ani tak moc kvůli hladu, ale spíš proto, že až se budu nudit, budu jíst. Mam za sebou peckovej skorotejden, ve kterym jsem krom jiného utratila malý jmění, protože jsem si ani nedokázala představit, jak to v Londýně lítá za dopravu, za jídlo, za pivo... Ale mam zážitky, který byly "worth it". Jediný, co mě mrzí je, že jsem si nekoupila ten růžovej chlupatej obal na iPhone.
Londýn je bezva, ale ještě tam musim. Ještě spolu nemáme některý věci dovyřízený.

o přesně neidentifikovaný časový úsek později

Proč jsem naprosto neměla šajna, že eurotunelem se jezdí ve vlaku?!



Žádné komentáře:

Okomentovat