středa 24. srpna 2016

O keckách a lívancích

Přísahám věrnost vlajce Spojených států amerických a republice, kterou představuje, jednomu nedělitelnému národu, před Bohem, ve svobodě a spravedlnosti pro všechny.

Nojo magoři… řekne si Čech, když se dozví, že tuhle kouzelnou formulku opakují každý den před vyučováním statisíce amerických studentů, od těch nejmenších špuntů až po čtvrťáky na střední. Nebudu lhát. I já se musím smát při představě, že bych stejně přísahala věrnost té naší vlajce, na kterou kromě Pražského hradu, ministerstev a pár úřadů v naší zemičce skoro nenarazíte. Myslím, že dost dobře chápu tu klasickou českou averzi vůči americkému vlastenčení, ale po pravdě řečeno, nemá ono to přece jenom trochu něco do sebe?


V Americe jsem studovala rok. Pro puntičkáře přesně deset měsíců, protože na prázdniny jsem už odletěla domů. Za tu dobu jsem toho vlastně moc neviděla, zas tolik jsem toho ani nezažila, ale celkem dost jsem se toho naučila. Hned na začátek vám prozradím, že já sama jsem žádnou přísahu těm proužkům a hvězdičkám skládat nemusela a dokonce jsem ani nezpívala americkou hymnu. Když jsem zrovna nebyla na koleji, bydlela jsem u takové docela normální rodinky, v domečku se zarostlou zahrádkou. Bez vlajek. Jen altánek, pár záhonků a kompost. Z toho tak nějak vyplývá, že to nejfanatičtější vlastenčení se mi vlastně vyhnulo, ale nebylo by to USA, abych se tam s nějakou tou láskou k vlasti nesetkala vůbec.

Celkově vzato se mi to moje žití v Americe nelíbilo. Takhle bez obalu a natvrdo to říkám proto, abyste se nemuseli bát, že to, co bude následovat, je nějaká obhajoba amerického systému nebo, nedej Bože, životního stylu. To, co chci říct, vlastně ani s Amerikou jako takovou nesouvisí, jde spíš o jakési zpytování toho našeho pošlapaného českého svědomí.
Když jsem se tak brouzdala po internetu a celkem náhodně pročítala diskuze a ankety ohledně české národní hrdosti, docela jsem se zastyděla. Kromě spousty dalších jsem na otázku „Jste hrdí, že jste Češi?“ našla odpovědi jako: „Jojo, ale nejradši bych byl asi Francouz nebo Američan,“ nebo ještě o něco smutnější: "nikdo si nevybírá zemi svého narození, proto je hloupé být na ni hrdý." Jistě, po tolika letech útlaku a ponižování z různých stran není tak docela jednoduché stát si hrdě za svým češstvím. Vždyť ještě generace mých rodičů se místo o Seifertovi a Holanovi učila o Gorkém a Šolochovovi. Když se na to ale člověk podívá z té druhé stránky – není trochu zvláštní a dost obdivuhodné, že i po tom všem, čím si ta naše zemička prošla, si pořád můžeme říkat Češi, platit sice slabou, ale korunou a mluvit jazykem, který je často oříškem i pro rodilé mluvčí, ale zato se o něj nedělíme s nikým jiným na světě? Ono se může zdát, že třeba proti té slavné Americe toho tady na těch necelých 80 000 kilometrech čtverečních moc nemáme. Že Praha by mohla New Yorku čistit boty a kam se hrabe KRNAP na Yellowstone. Pravda. Američané se mají bezpochyby čím chlubit, ale aby taky ne, když ta jejich zem sahá od jednoho oceánu k druhému a na výšku by do ní člověk vměstnal aspoň tři Německa. Amerika má spoustu krás, ale zkuste v ní, nebo klidně i v kterékoliv jiné zemi, najít třeba takový Český Krumlov. Možná nejsme experti na boty jako Italové a možná ani neumíme udělat takové crème brûlée, jako ve Francii, ale nevím jak vy, já si klidně zajdu pro kecky do Bati a ke kafi si dám třeba lívance. A komu to připadá málo, ten ať se u toho Bati zkusí místo kecek podívat třeba po kozačkách a na lívance ať si prskne trochu domácí šlehačky.

Tím nechci říct, že je třeba zavrhnout všechno, co k nám přichází zpoza hranic, naopak, cizí kultury nás mohou bezpochyby nesmírně obohatit. Považuji ale za velkou a smutnou chybu opomíjet nebo dokonce hanět poklady, které máme takříkajíc pod nosem a které jsou zkrátka naše. Ať už to vnímáte se mnou tak, že jsme tu českou krásu dostali od Pána Boha, nebo se spíš přikláníte k variantě, že je to všechno zásluha nás lidí, v obou případech myslím máme být na co hrdí a máme o co pečovat. Rozhodně po nikom nechci, aby si během ranního sprchování zpíval Kde domov můj, ale proč snít o tom být Francouzem, Italem nebo třeba Turkmenistáncem, když můžu být Čechem? Proč musím říct „random“ a „link“, když můžu stejně dobře říct „náhodný“ a „odkaz“? Je mi smutno, když vidím, jak se mojí generaci (včetně mě samotné) vplétá do úst víc a víc anglických slov, která jako vetřelci dusí ta česká. Dobrovskému s celým jeho hvězdným týmem se už jednou podařilo tu naši českou lodičku opravit a dostat zpátky na hladinu toho obrovského moře světových kultur a my jí teď znovu lámeme stěžně a trháme plachty, protože anglicky to zní líp. Pravda, Američané možná zašli se svou přísahou vlajce příliš daleko, ale aspoň neznehodnocují práci těch, kdo jejich zemi dali dohromady a postavili na nohy, když to bylo potřeba. Vždyť i ta moje hostitelská rodinka bez vlajky na zahrádce mi uměla vyjmenovat desítky důvodů, proč si váží svojí národnosti a proč byl Washington bezva chlapík. A nutno říct, že i s tím málem kulturního dědictví, které tam za tou velkou louží mají, umí nakládat líp než my s naším folklórem, který většina Čechů ani nezná. A přitom je to nádhera, která nemá ve světě obdoby. Teď prosím mluvím bez jakékoliv nadsázky, ale jestli mi to nevěříte, přečtěte si Žert. V části „Jaroslav“, kterou, Bůh ví proč, nemá skoro nikdo rád, to Kundera píše poněkud líp než já.

Naše zem je malá a je spousta věcí, které v ní chybí, ale jedno vím docela jistě. To, co v ní máme, stojí za to. A že nesaháme světovým velmocím po kotníky? Zkuste schválně někde v cizině zanotovat začátek Novosvětské a vsadím se s vámi, že pokud jste jen trochu v dobré společnosti, někdo na vás naváže. Třeba nebude vědět, co zpívá, ale v hlavě mu to znít bude. A víte co? Zrovna před pár dny jsem se vrátila z italského Terstu, kde má na hlavní třídě mezi dvěma butiky pobočku zrovna ten náš Baťa. Sice mu tam chybí háček nad T, ale stejně mě to zahřálo u srdce, když jsem si představila, kolik Italek teď chodí v botách, které za věno o hodnotě 800 zlatých poprvé vyrobil jeden obyčejný Tomáš ze Zlína. Tak přestaňme být hloupí a ukažme všem těm Italům a Francouzům a Američanům, kterým svět leží u nohou, zač je toho tady u nás loket! A jestli se vám nechce být hrdí ani na folklor ani na češtinu, tak aspoň na to naše pivo, ne?


Autorka článku je Kristinka Ježková, devatenáctiletá Pražanda a budoucí architektka, která už je skoro v prváku na ČVUT.

2 komentáře:

  1. Byl jsem letos v Albánii na takovém mezinárodním projektu (i když Češi měli převahu) a Němci se tam strašně divili, že si u táboráku zpíváme české a moravské lidovky a folkové písničky. Takže s tím folklórem a kulturou to u nás podle mě vůbec není špatné ;-).

    OdpovědětVymazat
  2. Spravnej zaver, s tim pivem jsi to zakoncila dobre.. Krom Krumlova bych vyzdvihl tez Prahu, ta je proste nadherna, stovezata..

    OdpovědětVymazat