středa 24. srpna 2016

O keckách a lívancích

Přísahám věrnost vlajce Spojených států amerických a republice, kterou představuje, jednomu nedělitelnému národu, před Bohem, ve svobodě a spravedlnosti pro všechny.

Nojo magoři… řekne si Čech, když se dozví, že tuhle kouzelnou formulku opakují každý den před vyučováním statisíce amerických studentů, od těch nejmenších špuntů až po čtvrťáky na střední. Nebudu lhát. I já se musím smát při představě, že bych stejně přísahala věrnost té naší vlajce, na kterou kromě Pražského hradu, ministerstev a pár úřadů v naší zemičce skoro nenarazíte. Myslím, že dost dobře chápu tu klasickou českou averzi vůči americkému vlastenčení, ale po pravdě řečeno, nemá ono to přece jenom trochu něco do sebe?

neděle 21. srpna 2016

Jsem slabej ročník, devadesát

Nejsme ani moc starý na to, abysme mohli řikat, že jsme starý, ale ani moc mladý, abysme necejtili, že už tak mladý nejsme. Jsme ty, co pohoršeně kroutěj hlavama nad teenagerama, co se s nejnovějšíma modelama smartphonů houfujou v obchodních centrech a taky ty, co se pobaveně chechtaj nad tim, jak naši rodiče neuměj používat smajlíky na facebooku, tak jako my. Nezažili jsme Revoluci a některý z nás už ani Československo z kočárku. I tak se cejtíme bejt tomu pořád tak nějak blízko. Jednou rukou držíme walkmana a v druhý ruce smartphone.

pátek 19. srpna 2016

Proč miluju Cajzlgrad

Su z Brna. Dávám si s lidma sraz na Čáře pod hodinama, studuju Masaryčku a nadávám na pinďoura na Svoboďáku. Asi jo, jsem typická brňačka, ačkoliv nesnáším hokej a Kometu a Starobrno a na otázku „Jdeš na ohně?“ odpovídám zásadně „ne“. Každý má přece něco. A Brno je fakt skvělé město.
Když mi bylo asi 13 let, tak jsem nesnášela Prahu. Protože trapnou Prahu zná přece každý, ne? V Praze jsme byli tisíckrát a všechno víme a všechno známe. To byl totiž takový ten citlivý věk, kdy jsem byla nejchytřejší, taky to znáte?
Vzpomínám si, když jsme jeli s pěveckým sborem do Prahy. Největší atrakce tehdy byla horká čokoláda zadara ve žlutým autobusu, který tehdy začínal jezdit od Grandu, a tyto jeho standardy byly děsně príma. Hlavně když jsme byli děcka a mohli jsme koukat na film a půjčili nám sluchátka. Nicméně Praha pro mě byla drahá a nudná. A dnes vím, že byla pro mě dost neznámá (ačkoliv výše tvrdím něco jiného). Co si pamatuju, je, že jsem si řekla, že je Praha na mě tak velká, že bych ji v životě nezvládla. Trochu maloměšťácké uvažování, že?   
Jednou jsme si s mým tátou povídali o naší rodině. Vyprávěl mi, že jeho předkové pocházeli z Roudnice nad Labem. Byli pak odsunuti spolu s dalšími do rumunského Banátu. Pak byli nuceni se zase vrátit, ale nezbylo jim nic jiného než skončit v Brně. Když mi toto táta vyprávěl, nemohla jsem uvěřit, že mám vlastně kořeny v Čechách. No toto!
A táta mi řekl větu, na kterou nikdy nezapomenu: „A víš co? Já prostě když jedu tím směrem, jako na Prahu, víš jak, tak prostě cítím něco uvnitř sebe, vlastně jako bych jel domů, i když jsem tam nikdy nebydlel!“
Říká se, že to, co ti utkví v paměti, asi mělo nějaký význam. Myslela jsem na to i loni v mém maturitním ročníku, kdy se obvykle jezdí na výlet se třídou do Prahy. (Mám moc ráda uhýbání od tématu, proto by mě zajímalo, kam vlastně jezdí maturitní ročníky z Prahy.)
Nicméně to byl naprosto fantastický výlet. Možná to bylo tím, že jsme fakt jeli bez doprovodu (Jako byli tam učitelé, ale ty moc nepočítám.) A byli jsme plnoletí a mohli jít normálně na pivo a na kafíčka a zapálit si cigárko. V tu chvíli mi došlo, že asi miluju Prahu. Mám hrozně moc zážitků a myslím, že toho ducha začínám cítit taky.
Možná to je velké město pro tak malou holku, jako jsem já. Ale když se člověk projde po náplavce, sedne si na Kampě do trávy, skočí si do galerie na Kupku a potká Medu Mládkovou, jak krmí holuby, tak si řekne „Já tu Prahu prostě miluju.“
Se zasněnýma očima jsem nedávno takto popisovala své dojmy Káti v jedné hospodě v centru Brna spolu s mojí kamarádkou Marťou, co se právě vrátila z Prahy z koncertu Muse. Obě jsme se shodly, že „Praha je prostě boží město“ a Káťa na nás koukala s otevřenou pusou. Přišlo jí to kuriózní. Ale popravdě si myslím, že taková ta nesnášenlivost mezi největšími městy trochu pominula.
No a na závěr, abyste přece jenom o mně něco věděli. Když se opiju, stejně budu vždycky zpívat Strážnickou hraběnku. A Marťa se mnou a dvojhlasně. Protože in vino veritas, děcka.

Autorkou článku je Káťa Holatová, dvacetiletá studentka sdružených uměnovědných studií na FF MUNI, za což se prý stydí, kamarádka a hlavně Brňačka.

středa 17. srpna 2016

Zápisky o výletě londýnském

čtvrtek 4. srpna 2016

Sedim v letadle. Ještě pořád tak nějak nejsem komfortní s pocitem, že letim uplně sama. Věřim tomu, že tohle by pro leckoho mohlo znít dětinsky, ale koneckonců, naposled jsem letěla před pěti lety do Turecka, pěkně s maminkou, takže se pochopitelně nemohlo nic stát! V průběhu posledních pár hodin jsem asi čtyřicetkrát překontrolovala, jestli mam všechno, co mam mít. Otevřít kabelku, občanka, letenka, lístky na autobus, zavřít kabelku. Mobil? Mam. Nabíječku? Taky. Peněženku? Jo, v tý mam tu občanku. Fakt jí mam? Vždyť vim, jak jsem na tom s občankama. Otevřít kabelku...
Taky se mi za dvě poslední noci zdály fakt peckový sny. V tom prvnim mi uletělo letadlo. A v tom druhym jsem v Londýně na letišti zapomněla, že jsem přiletěla s kufrem a nechala ho na letišti. Letět v pátek, docela by mě zajímalo, co by to bylo do třetice.
Každopádně sedim v letadle, což znamená, že tak přibližně jedna desetina průserů se nestala a už nestane. Ale neřikej hop, dokud ... nepřistaneš, žejo. Fakt je, že letu samotnýho se nebojim, ťuk ťuk. Trošku větší strach mam o svůj kufr, abychom se v Londýně shledaly. Když jsem ho dávala na ten pás při check-inu, v duchu jsem se s nim rozloučila slovy: "Uvidíme se v Londýně! Snad."
Pozor! To letadlo se hejbe. Musim se soustředit, miluju pocit při vzlítání!