čtvrtek 7. července 2016

Návod na použití žlutého autobusu aneb Proč kelímky zvlášť

​Já nechci, aby tendle článek zněl mentorsky, a tak hned na začátek podotknu, že zdravim a posílám pusu všem milejm a hodnejm cestujícím se slušnym vychovánim, co nemaj místo nosu rypáček. Čimž doufám, že jsem se přivítala s většinou čtenářů a teď můžeme přejít ke sžíravému sarkasmu.
Většina kamarádů, co zjistí, že pracuju jako stewardka, se mě hned ptá na vtipný historky z práce. Tak já vám jednu povim, nazvala bych to "cesta z Brna do Prahy".

Ráda bych vám to povyprávěla formou řady tipů a triků, jak sobě i stewardce zpříjemnit cestu žluťákem. Jasně, řeknete si, proč byste měli stewardce zpříjemňovat cestu, je přece v práci, tak ať maká. Ale ona na vás bude pravděpodobně krapítet milejší a koneckonců, představte si, že jste v tý práci vy.
Některý věci tu zmiňuju i proto, že jsem ze zpětný vazby zjistila, že nejsou moc zřejmý a tak některý situace vznikaj vlastně zbytečně, protože cestující nemusí vědět, jak to funguje. Here we go.
Takže máme lístek do Brna na určitou celou hodinu. Na Grand přijdu pokud možno s rezervou, abych nemusela ťukat na dveře už skoroodjíždějícímu šoférovi.
Stewardka začíná odbavovat zhruba patnáct minut před odjezdem, pokud ne, je pro to důvod. Ať už je to bezpečnostní pauza řidiče posunutá kvůli zpoždění předchozího spoje nebo jakejkoliv jinej problém, neurychlim to, když se budu ptát, kdy si můžu nastoupit. Ona začne, musí.
Když náhodou jede víc spojů v jeden čas to stejný destinace, je jednoduchej způsob, jak to zjistit, abyste nemuseli pobíhat po nádraží a ptát se každý stewardky, jestli jste u ní. Na jízdence je kolonka "spoj" a to i na elektronické. Tam máte buď třeba Brno - Praha, což znamená, že do Prahy jedete busem, co začíná v Brně a je stejně označenej i na odjezdový tabuli, anebo třeba Bratislava - Praha, což znamená, že váš bus přijede z Bratislavy a to buď přímo na čas nebo se zpožděním, zjistíte to taky na odjezdový tabuli.
Když přijdu k autobusu a chci si bejt jistá, že je to opravdu ten, kterej jede do mýho cíle, kouknu se na cedulku za sklem na předních dveřích, kde je napsanej kdy a kam tenhle konkrétní autobus odjíždí.
Takže máme ideální výchozí situaci, stojíme u správnýho autobusu ve správnej čas a stewardka začíná odbavovat. Tady je těch tipů hned několik. Hned první doporučení vás možná překvapí, ale věřte mi, že skutečně mam důvod to zmiňovat. Pozdravte. A dál už je to jednoduchý. Pokud chcete celý odbavení urchlit, stačí říct první tři a poslední tři čísla vaší jízdenky. Taky si připravte do ruky průkaz, pokud nějakej máte k jízdence zadanej. Pokud cestujete do zahraničí tak občanku nebo pas. A pokud cestujete do zahraničí na lince, kde se platí za zavazadla (to zjistíte na jízdence), tak peníze. Největší mor celýho odbavování je hledání peněženky v batohu.
Když vám stewardka sdělí číslo sedadla, sedněte si na něj a pokud má spoj na trase i jiný zastávky, seďte na něm celou dobu. Přesazovat na dalších stanicích půlku autobusu jenom proto, že někdo chtěl sedět u okýnka a doufal, že si toho nikdo nevšimne, je vopruz. Což se samozřejmě týká i toho, že vám třeba na sedadle sedí někdo jinej. Vyřešte to hned, nečekejte až si poslední-šedesátej-třetí cestující nebude mít kam sednout.
Připoutejte se. Fakt.
Po tom, co se autobus dá do pohybu pouští stewardka video spot, kterej běží na všech obrazovkách. Běheme spotu se obrazovka nedá samostatně používat a ne, nemůžeme to vypnout, je to těžce placenej marketing a ano, když počkáte, budete si moct pustit Pelíšky. Nebo Stážistu, to je supr film.
Následující obsluha autobusu probíhá následovně. První cesta uličkou autobusu je se sluchátkama. Druhá s počteníčkem. A při třetí se vás slečna zeptá, co byste chtěli teplýho k pití. Většinou unese na tom tácku jen čtyři kelímky a kávovar je s každym novym modelem autobusu pomalejší tak prosím, mějte trpělivost. Pokud si chcete něco koupit, tak vhodná doba to říct stewardce je, když se vás zeptá na teplý pití. Teda aspoň za většinu stewardek rozhodně, jinak to v tom totiž dělá hroznej chaos a dobu toho servisu to prodlužuje. A taková přátelská poznámka: máme vážně jen to, co je v tý žlutý brožurce v síťce. Nemáme za sebou přívěs s bagetama a v ložnici u řidiče neni schovanej kuchař. Jo a ještě jedna drobnost. Nepřijímáme platební karty a kofolu tisícovkou prostě nezaplatíte. Obyčejně je v autobuse maximálně cash okolo stovky, takže nemáte drobnější?
V samotný cestě už asi jen tolik, abyste na toaletu chodili pokud možno pouze na dálnici, pro vaše vlastní dobro, stačí, že mam modřiny já. Teda, stewardka. Když něco požadujete, nechoďte za slečnou dopředu, je to nebezpečný, ale počkejte si na místě. Ona určitě za nějakou dobu půjde kolem a pokud to neni samozřejmě nějak ultra akutní, tak by to mohlo počkat, no ne?
A ty kelímky vážně nemačkejte. Chcete vědět proč? Ten pytel s odpadkama, co vybíráme po cestě, máme celou cestu vepředu pod nohama. No a prostě si představte, jak vypadá pytel, když do něj bez ladu a skladu naházíte třiašedesát kelímků. Takže ne, nemejeme je a nepoužíváme znova, jen je prostě házíme do jinýho koše, abychom se sami dopředu vešli.
Až budete přijíždět do cílový destinace, dejte stewardce dovopravdicky všecky odpadky. Dovopravdicky seďte na sedadle než autobus nezastaví ve stanici (zase ta otravná bezpečnost, já vim), a když budete chtít bejt na stewardku hodně hodný, srovnejte časopis a brožurku v síťce před váma tak, jak byly srovnaný při nastupování.
Když s náma jezdíte pravidelně, asi umíte hlášení v autobuse zpaměti, i to závěrečný. Tak si jenom tak mimoděk, jako kolovrátek připoměňme, že zavazadlový prostor se otevře po výstupu většiny cestujících (že neuhodnete z jakejch důvodů?). A taková maličkost na konec? No přece na shledanou. Zpravidla to totiž bohužel, řekne tak polovina cestujících. (O "děkuju" ani nemluvim.)

Nakonec jenom taková malá prosbička. Když se vám cesta líbila a byli jste se službama spokojený, napište to. Ohodnoťte posádku. My vídáme denně strašně moc otrávenejch obličejů, co si na nás přišli vylejt zlost z práce, školy, nebo protože je ráno, protože už neni ráno atd. Poteší nás, když naší práci někdo ocení. A to třeba i úsměvem, poděkovánim.

Vim, že tenhle článek, i přes to předeslání na začátku, vyzní trochu mentorsky. Ale nemá. Chci vám jen konkrétně ukázat, kolik jednoduchejch věcí, který vás jako zákazníka nijak neomezujou, můžete udělat a pomoct tim někomu jinýmu. Já se to třeba snažim dělat, ať už jsem v obchodě, restauraci nebo trafice. Ve vlaku nebo v autobuse. Neni to můj boj za lepší svět, takovej idealista zase nejsem. Spíš třeba boj za míň otrávenejch ksichtů.
Dejte mi vědět, pokud to máte stejně. A klidně i pokud nemáte. Já vám přeju šťastnou cestu. Do Prahy možná. A do života. :)

Žádné komentáře:

Okomentovat