úterý 1. března 2016

O tom, proč bych nemohla bydlet na vesnici

Trhnutím se probudím z hlubokého a slastného spánku. Okolo mého okna totiž právě projel s ohlušujícím rachotem traktor. Rozespale mžourám na budík, který mi stojí na nočním stolku. Osm hodin ráno. A to je prosím sobota. Chvíli se ještě převaluju v posteli s urputnou snahou přesvědčit samu sebe, že se mi přece jen podaří ještě usnout a dočkat se tak kýženého odpočinku v podobě spánku do odpoledních hodin, ale po chvíli to vzdávám. Neochotně se vyhrabu z teplých peřin a došourám se do kuchyně.


Snídaně je základ dobrého startu dne, a tak otevírám chlebník, natěšena na ranní rohlík s marmeládou. Domácí marmeládou, samozřejmě. Jenže ejhle, rohlíky došly. No jo, tak je nakonec dobře, že mě probudil ten funící traktor, vzbudit se za víc jak tři hodiny, podle mého původního plánu, už bych si ty rohlíky ani nekoupila, místní koloniál zavírá přesně s dvanáctým úderem kostelního zvonu. Kvapně se převlékám z pyžama do džínů. Po cestě do krámku potkávám procesí místních tetiček. Uctivě je zdravím, ony mne taktéž, ale jen co udělám ani ne deset kroků, už se ke mně donese pohoršený šepot, ze kterého zaslechnu jen útržky vět jako "no jo, ta městská, co se přistěhovala", "minulou neděli zase nebyla na mši", "do obchodu ve svátečních džínech".

V obchodě rychle nakoupím pár relativně čerstvých rohlíků. Před krámkem mě zastaví holka ze sousedství. "Ahoj, jdeš večer na tu party?" Tou party myslí fotbalovou zábavu na hřišti u sokolovny. Naši místní fotbalisti z FC Horní totiž včera vyhráli nad týmem FC Dolní, což je událost, která se stane jednou za deset let a tak je tomu veřejný život obce okamžitě přizpůsoben. Navíc tam má hrát i proslulá rocková skupina Gumáky a to si žádná z místních slečen nechce nechat ujít. "Jo, možná se stavím."

Doma si konečně dám vytouženou snídani a u toho přemýšlím, co budu celý den dělat. Při bezmyšlenkovitém sledování sklenice marmelády na stole přede mnou mi dojde, že bych měla konečně otrhat ten rybíz, co máme na zahradě, poněvadž jsem už asi před dvěma týdny slíbila, že to udělám. A tak celé dopoledne strávím ve dřepu u rybízového keře a kuličku po kuličce ho očesávám, abych si i za rok mohla na rohlíky mazat domácí rybízovou marmeládu.

Přesně ve dvanáct hodin začnou na vedlejší zahradě, kde mají sousedi zařízené letní sezení, cinkat příbory. Tady se obědvá na čas. Zajdu do domu, s pocitem, že bych možná taky mohla něco uvařit, když se najednou ozve hlasitá melodie dechovky. To je místní rozhlas. Sekvence dechové hudby trvá asi tři minuty a poté se z amplionů začne rozléhat hlas starosty. "Vážení spoluobčané, dnes, pátého srpna, v patnáct hodin se před obecním úřadem uskuteční prodej slepic. Různé druhy, od osmdesáti do stodvaceti korun. Rovněž bych vás jménem našeho fotbalového klubu Horní rád srdečně pozval na večerní zábavu na počest slavného vítězství našich fotbalistů. Akce se bude konat na fotbalovém hřišti u sokolovny, začně v osmnáct hodin. Těšit se můžete na mladou talentovanou kapelu Gumáky, skvělého diskžokeje Lucifera a samozřejmě točené pivo." Na to se znovu ozve dechovková znělka.

Potom co poobědvám knedlíky s vajíčkem spolu s mírným pocitem zahanbení, poněvač u sousedů se konal oběd minimálně o třech chodech včetně pečené kachny, přemýšlím, co budu dělat odpoledne. Chvíli znuděně roluju novými příspěvky na facebooku a nakonec zvednu telefon a volám kamarádce. Bydlí ve městě asi deset kilometrů od nás. Zvedá to na druhé zazvonění.
„Čauky. Nerušim? Hele co máš v plánu teď na odpol?“
„No asi nic moc. Teda spíš nic než moc. Přijedeš na kafe?“
Bohužel nemůžeme nikam zajít na kafe, musím přijet na kafe, domů, protože s kavárnami a sobotou je to podobné jako s místní samoobsluhou a sobotou.
„Tak jo, to zní fajnově. Za půl hoďky jsem tam.“
Položím telefon a znovu se otočím k počítači. Otevřu jízdní řády, vyplním políčka Z a KAM a kliknu na vyhledat. Přejedu očima obrazovku a zvedám telefon podruhé.
„Čau, prosim tě budu tam až v půl čtvrtý, zapomněla jsem, že je sobota.“
„Ok, to je v pohodě, čau.“
Jízdní řády a sobota, to je taky potíž. Normálně nám sem jezdí autobus často, každou hodinu, ale o víkendu ne, o víkendu jednou za dvě a půl. Což by člověku nevadilo, mít řidičák. Ale ten já nemám, takže mi nezbývá nic jiného než si na dvě hodiny pustit seriály.

Ve tři deset doklušu na zastávku Horní Lhota, obchodní dům. Obchodním domem se myslí již zmíněná samoobsluha a k tomu ještě celkem nově otevřená drogérie vedle. Celé to nese poetický název Jiskra, památka z dob ještě za totáče. Na zastávce všechny již čekající uctivě pozdravím a postavím se podél silnice do fronty. Žádné nastupování v chumlu, hezky jeden za druhým. Když autobus přijede, nahlásím panu řidiči, kam cestuju, dostanu lísteček a po chvíli jízdy už vystupuju na autobusovém nádraží. Než dojdu ke kamarádce domů, potkám ještě čtyři další známé tváře. Je to tu sice město, ale ne zas tak velké, aby se tu skoro všichni neznali.

S kamarádkou za pár hodin probereme leccos a já se jí následně snažím přemluvit, aby dorazila večer k nám na fotbalovou zábavu.
„Ne neblbni, já fakt nejdu, tam budou holky od vás a víš, jak neradi tam vidí někoho tady odsud. To je prostě jejich území.“
Takže neúspěšně. Na tomhle to vždycky ztroskotá.

Když přijedu zase zpátky domů, dám si sprchu a oblíknu na sebe černý džíny, tílko a přes ramena si hodím svetr, přece jenom večer bude už kosa. Hned před domem potkám mladého souseda.
„Jdeš na hřiště?“
Přitakám a dál pokračujeme společně. Vytáhnu z kabelky cigarety a jednu si zapálím.
„Chceš taky?“ zeptám se a nabídnu mu, protože vím, že taky kouří.
„No teď ne, moh by nás někdo vidět a ještě to řekne našim.“
Jasně, na to jsem zapomněla. Je mu sice už dvacet, ale jeho rodiče jsou striktně proti kouření. Aby si mohl zapálit, bude muset zalézt někam za sokolovnu a potom vyžvýkat orbitku a nastříkat se deodorantem.

Jakmile dojdeme na hřiště, přejedu očima společnost, která už se vesele baví a v tom samém okamžiku mě napadne, že jsem pravděpodobně měla zvolit jiný outfit a možná trochu víc času věnovat obličejové a vlasové přípravě. Holky jsou skoro všechny v minisukních, na víčkách dramatické večerní líčení a na hlavách dokonale upravené účesy. To jsem neodhadla, sakra.

Zábava je to poměrně velkolepá, je tu celá vesnice. Akcí tu nemáme moc, takže se tu při každé příležitosti sejdou všechny místní generace a baví se společně. Jenom se občas nějaká skupinka mladších vytratí za tu sokolovnu. Dám si pár piv, kamarád mě přemluví na panáka, prý mě zve, tak se nechávám, rum tady stojí necelou dvacku. Na improvizovaném pódiu hrají svůj repertoár Gumáky, pod pódiem ležérně postává několik místních dam a nenápadně hází po hudebnících očima. Během večera taky dojde na tombolu. Koupím si dva lístky, na jeden nevyhraju nic, na druhý balík briket. Přenechám je sousedovi, co stojí vedle mě. Po nějaké době se přidám k hloučku dívek stojících kousek od baru.
„Ahoj holky!“
„Čau! Ty jo, viděla jsi už Karolínu?“
„Ne, proč?“
„No tak sleduj, stojí támhle u baru, vidíš? Jak se hned musela vnutit tomu bubeníkovi? Zmalovaná je jak omalovánky a vidět je jí až do krku!“
Podívám se na Karolínu. Zrovna se něčemu smějí s bubeníkem z Gumáků, visí na ní očima. Nepřipadá mi zmalovaná, vlastně jí to docela dost sluší. Nechci ale zabředávat do debaty na tohle téma a tak jenom pokrčím rameny.
„Jé holky, támhle jde Lenka s Pepou!“ ohlásí jiná slečna z hloučku.
„Lenka s Pepou? Nechodil Pepa ještě nedávno s Martou a Lenka s Frantou?“ ptá se někdo.
„Jo, Pepa jo, ale rozešli se, prej ho podváděla celou dobu, co spolu byli. A Lenka s Frantou už nechodí děsně dlouho! Vždyť pak ještě hodila s Milanem, ale ten jí chtěl jenom do postele, takže jí nechal.“
„No jo vlastně.“
„Aha.“
„Jo jasný.“


Domů odcházím někdy po půlnoci. Za sokolovnou už nikdo nekouří, jen se tam vášnivě líbá Karolína s bubeníkem. Kousek dál je o zábradlí opřená Lenka a zvrací do potůčku pod mostkem, vedle ní stojí Milan a drží jí vlasy. O pár ulic dál potkám ještě Pepu, jak utěšuje pláčem se zalykající Martu.
Jen co si lehnu do postele tak usnu.

---

Trhnutím se probudím ze spánku. Bleskově se vztyčím na posteli a chvíli přemýšlím, než mi dojde, co mě to probudilo. Tramvaj. Pod mým pootevřeným oknem právě projela cinkající tramvaj. Rozhlédnu se kolem sebe, zaposlouchám se. U sousedů nade mnou hlasitě štěká pes, dožadující se venčení, pode mnou zase nahlas pláče mininko. Ještě v pyžamu vyběhnu na balkon a ze třetího patra zkontroluji ulici pode mnou. Před domem na sebe právě zuřivě troubí dvě auta, která se evidentně hádají o jediné místo na parkování. Po druhé straně ulice vrávorá z nedalekého nonstopu silně opilý pán.
Zvedám telefon a volám kamarádce.
„Čau, jsi v centru? Dáme někde snídani?“
„Jasný, jsem. Tak tam u tebe, v tý kavárně.“
„Bezva! Kdy tu budeš?“
„No prosim tě, teď mi to ujelo, další jede až za deset minut.“
„Oukej, tak se tam sejdem. Musim ti říct, co se mi zdálo za šíleně živej sen!“
Položím telefon. Po tváři se mi rozlije široký úsměv.
Je sobota.


Upozornění: Tento příběh je smyšlený, jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je ale čistě záměrná.

2 komentáře:

  1. Asi nejlepší příspěvěk, co jsem od Tebe četla. Mám ráda tvůj ''reálnej deník'', ale tohle má všechno - zasmála jsem se, souhlasně pokývala hlavou, a nakonec se s úlevou podívala z okna na mrakodrapy! Myslíš, že za třicet let budem mluvit jinak?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nicol děkuju moc! :) Já myslim, že rozhodně. Brno mě utvrdilo v tom, že je jedno jak velký, ale hlavně město. Změnit tohle by znamenalo změnit sebe, věci co mam ráda a co zase ani trošku. :)
      P.S.: Maloměsto je taky vesnice. Pro tyto účely. :D

      Vymazat