středa 24. února 2016

Všude doma, všude dobře

Když mi bylo deset, začala jsem párkrát do roka jezdit na jižní Moravu. Když mi bylo šestnáct, stalo se z párkrát do roka párkrát do měsíce. V devatenácti jsem se přestěhovala do Brna. A k tomu všemu jsem ze svýho pravidelnýho pendlování udělala práci.

Když tohle píšu, sedím právě v autobuse Student Agency kousek od autobusovýho nádraží Népliget v Budapešti, je půl osmý ráno. A jak tady tak sedim, sama vzhůru (moje posádka to aspoň na tu hoďku než pojedem, zalomila), přemejšlim o tom, že jsem si možná nikdy tak moc neuvědomila, že jsem Pražák, než jsem to svoje milovaný rodný město částečně opustila. Jsou to maličkosti, ale třeba ten pocit, když jedu domů, do Prahy na víkend, přijíždim po D1čce přes Chodov, kde je dálnice lemovaná vysokejma prosklenejma budovama a celá ta scenérie mi prostě z nějakýho důvodu připadá impozantní. Nebo když mi po dvou dnech strávenejch někde na cestách mezi Brnem, Českejma Budějovicema a Českym Krumlovem poskočí srdce při pohledu na kompletně a klasicky zasekanej Barrandov. To je totiž přesně ten pocit, co má provázet to slavný pořekadlo "home, sweet home". To že se vracíte někam, kde to znáte, a kam už jenom z vlastního pocitu patříte. Prostě takový to doma.
A ještě zvláštnější je, že tuhletu domáckou nostalgii si uvědomuju i v momentě, kdy mě souboráci po vystoupení vyhazujou v Brně u IKEI, nebo třeba při průjezdu pod Špilasem v jednu ráno na cestě do Budapešti. No jo, už je to tak. Už mam těch doma prostě víc. A je to jasný. Tenhle pocit totiž vytváří vztah k místu, vůbec né nějaký racionální kořeny.
A s timhle všim je ještě bezva skutečnost, že je odkud se vracet. Někdy je to, pravda, vyčerpávající, ale nakonec i to probuzení, po kterym se musíte na moment zamyslet, kdeže jste se to vlastně probudili, nebo to zvednutí hlavy přesně ve chvíli, kdy míjíte ceduli "BUDAPEST", to všechno je takzvaně worth it.
Už pár let zpátky mi kamarádi řikali, že v podstatě žiju na cestách, smáli se mojí vyšperkovaný schopnosti logistickýho uvažování co/kam/kolik sbalit do kufru. Ale nikdy to nebyla víc pravda, než teď. A jó, vim, že stewardka neni letuška a Brno neni New York, každopádně princip zůstává. A věrte mi, že jsem taky nikdy nezažívala opravdovější pocit, že se vracim domů. A čert vem kam zrovna.

V Budapešti jsem dneska na tři hodiny, prší, ale viděla jsem Dunaj a byla v šest ráno v centrální tržnici a vedla českomaďarskou konverzaci s prodejcem klobás a čabajek. A miluju to tady stejně jako už rok a půl. A jo, až se budeme vracet do Prahy, budu mít zas ten krásnej vítězoslavnej pocit při projíždění kolem Chodova.

P.S.: Napadlo vás taky někdy, že je vlastně velikej rozdíl cestovat a trávit čas na tom místě, kam docestujete? No, tak já zatim spíš cestuju. Ale i to je bezva, fakt.



Žádné komentáře:

Okomentovat