středa 6. ledna 2016

Jako každou středu, jako každý pátek

Můj život se začíná stávat značně stereotypním. A to jsem prosím po Novým roce zpátky v Brně teprve tři dny. Člověk by řek, že to bude trošku vzrůšo. Novej rok. Sníh. První zkouškový. Spolužáci po prázdninách. Ale vzrůšo se nekoná. Abyste mě pochopili, nemyslim stereptyp toho druhu nevím, co se svým životem, mám manželku, psa, tři děti a milenku, nic mě nebaví a mám pocit, že nic co dělám, nemá smysl. Myslim stereotyp jako období mezi dvěma body - kdy se něco dělo a kdy se něco dít bude. Mám pocit, že zkouškový období je vlastně období čekání. Jak to dopadne. Až bude po něm.

Nejdřív mi zazvoní budík. Otočim se na druhej bok. Za deset minut zazvoní znova. Otočim se na ten první bok. Pak zazvoní budík spolubydlící. A pak zase můj. To je taková naše ranní budíková disharmonická symfonie. A čert vem, jestli něco takovýho existuje, poněvač u nás po ránu rozhodně. Vstanu asi třičtvrtě hodiny po prvnim zazvonění. Tu třičtvrtě hodinu trvá můj vnitřní plamenej dialog mezi zodpovědnou a nezodpovědnou Kolací. Když vstanu, kouknu se z okna. A je vcelku úplně fuk jestli je tam sníh nebo ne, je tam prostě zima, mínus šedesát minimálně a já mam deset minut na to se rozhodnout, jestli jít v saku nebo svetru, kabátu nebo péřovce, peřině nebo spacáku. Ranní rituály, tim vás nebudu zatěžovat, to je stereotyp celoročně, nejen o zkouškovym. Dojdu do školy. Od tý doby, co je sníh, mi to trvá dvakrát tak dlouho, protože mi to do toho kopce děsně klouže, takže to místy vypadá, jakože moonwalkuju, ne že spěchám. Dokonce už jsem to dotáhla tak daleko, že si každej den pouštím úplně stejný dvě-a-půl písničky na Spotify, poněvač venku je taková zima, že než bych si rozmyslela, co si pustit jinýho místo těhle tří, co mam první v playlistu, umrzly a odpadly by mi prsty na rukou. Otevřít dveře, oklepat ze sebe zimu, smotat sluchátka, ztišit zvuk, postomilióntýosmý zkontrolovat, kde mám tu zkoušku.
Zkouška je od slova zkusit.
Po zkoušce mám dvě možnosti. Buď nejít do Falku* a jít se domů učit a zkoušet si namluvit, že se mu vyhnu obloukem, tak jak jsem to říkala včera, když jsem odtamtud odcházela v pět odpoledne. Nebo jít do Falku a zkoušet si namluvit, že půjdu maximálně za dvě hodiny domů, jako jsem to říkala předevčírem, když jsem odtamtud odcházela v pět odpoledne. Každopádně tak jak tak, stejně tam skončim, protože i kdybych nakrásně šla domů, tak nevydržim sedět doma na zadku a šprtit se celodenně, to neni můj styl. Taky ještě občas padaj takový blázniviny jako "půjdu se do Falku učit", ale odhodlání většinou padne, jakmile kdokoliv položí na stůl karty.
Takže si všichni povídáme o tom, co jsme měli dnes, co budeme mít zítra, jak se učíme, jak se neučíme, co umíme a jak nic neumíme a pak tam padaj životní pravdy a hluboký světonázory jako "Je zásadní rozdíl učit se a naučit se.", což bylo v daný chvíli tak ukrutně tématický, že jsme nad tím každý s těžkým porozuměním pokýval hlavou. Nevim jak to maj ostatní, ale stereotypní jsou i moje objednávky, každej den stejný kafe. Do kýblu, prosim.
Předsevzetí jít za dvě hoďky domů se tady v cuku letu zadusí jak cigáro v popelníku a z Falku se odchází za tmy, do stejný zimy jako ráno. Cestou domů jdu ve stejnejch stopách, co po mě zůstaly ve sněhu a snad i na to, že je mi zima, si stěžuju na stejnejch místech každej den.
Večery trávim pokaždý s jinym stohem papírů, ale se stejnejma povzdechama a záchvatama zuřivosti a zoufalosti (ty jsou na střídačku). Prokrastinuju každej den naprosto stejně, aneb jak prohlásil kamarád: "Co kdyby se za ty dvě minuty stalo na facebooku něco novýho?!"
Spát jdu minimálně o hodinu pozdějc než bylo v původním plánu a budík ráno bude zase zvonit po deseti minutách třičtvrtě hodiny.
Taky je vaše zkouškový tak každodenně stejný?

*kavárna přímo naproti fildě

Žádné komentáře:

Okomentovat