středa 20. ledna 2016

Jak jsem utekla před zkouškovym (na chvíli)


Byl pátek a já sem seděla doma na posteli, obklopená hromádkama papírů s materiálama do školy a na kolenou notebook. Na první pohled se mohlo zdát, že se intenzivně učim. Při bližším prozkoumání ale vyšla najevo skutečnost, že nejen že se vůbec neučim, poněvač na obrazovce notebooku bylo leccos, jen pomocný vědy historický ne, ale i to že už takhle sedim třetí den v kuse, na stejnym místě, ve stejný poloze a pomalu k tý posteli začínám přirůstat. Byl to takovej ten pocit, že jestli okamžitě něco neudělám, rozpadnu se doma na prach a nikdo se to ani nedozví, takže jsem skočila po první příležitosti, kterou mi nabídla moje ségra. Bydlí totiž v Bratislavě, takže jsem si někdy v půl pátý odpoledne koupila jízdenku a nadšeně začala házet věci do batohu. Vlak mi jel v půl sedmý takže jsem měla nádherně naplánovaný, jak si stihnu v klidu vytisknout jízdenku v copy centru, co máme tady na Veveří, a pomalu ještě dojít pěšky na Hlavas.


No jo, ale to by to copy centrum muselo mít otevřeno. Takže jsem na rychlo sháněla ještě nějaký jiný, otevřený, který jsem zaplať pánbůh našla přímo na trase na nádraží, tam jsem si tu jízdenku vytiskla asi pětkrát, než se mi podařilo tam nastavit, aby to sakra netisklo na šířku, a na nádraží jsem přilítla takzvaně za pět dvanáct... Abych vzápětí zjistila, že ten vlak má 70 minut zpoždění. To je ale spontánní vejlet.
No každopádně jsem se usadila v ČD lounge, což je mimochodem strašně super věc, o který málo lidí ví, anebo jí prostě málo lidí používá, ale je to bezva místo na brněnskym nádraží, kde jsou pohodlný křesílka, teplíčko a vlastní (čistý!) záchody. A wifi. A většinou tam nikdo moc neni. To zpoždění se naštěstí v průběhu času poněkud zmenšilo, takže mi to uteklo a za chvíli už jsem byla ve vlaku do Bratislavy. Nebyla jsem v Blavě poprvý, ale vystupovala jsem tam vybavená základníma informacema napsanejma na zápěstí, jakože kterym autobusem na jakou zastávku mam jet. Svědomitě jsem si koupila lístek na bus, protože co kdyby náhodou, a měla jsem druhý Vánoce z toho, že jsem poprvý v životě vybrala z bankomatu eura.
V sobotu dopoledne jsem se učila a musim říct, že po změně prostředí mi to fakt šlo poněkud líp. Poněkud neznamená sice o sto procent, ale jistý zlepšení tam je. Odpoledne jsme vyrazili do centra na oběd do 1. Slovak pub, kde je to strašně pěkný a navíc tam maj skvělý halušky. A prodávaj tam bezva trička. Cestou domů jsme se ještě zastavili v takovym maličkym krámku, kterej se jmenuje Karamelová manufaktura a řikám vám, až budete mít cestu do Bratislavy, tak tam aspoň vlezte. Je to obchůdek, kde prodávaj lízátka a bonbóny, který přímo na místě sami vyráběj. A nejen, že je fakt kouzelný pozorovat mladý cukráře a cukrářky, jak vám tam přímo před očima motaj lízátka z obřího fláku cukrový hmoty, ale ke všemu si nedokážete představit, jak to v tom krámě voní!
Večer jsme koukali na Star Wars a to je prosim s dětičkama hrozná zábava, protože k tomu maj takový poznámky, který by vás vůbec nenapadli, a korunu tomu nasadila poznámka při závěrečnejch titulkách "Já chci vědět, kdo hrál Yodu.". To vás prostě dostane.
V neděli jsem se zase učila. (Sledujete, jak mi ta změna prostředí prospívá?) K obědu byla koprovka, co vařila ségra a já to zmiňuju hlavně z důvodu, že já koprovku nikdy, nikdy nejedla a tahle byla boží, takže tímto chci vyjádřit sestřičce poctu. Večer jsme si byli dát pivo v nedaleký hospodě Brick, kterou bych sice vřele doporučila, protože pivo skvělý, ale ceny za jídlo šílený i na eura.
V pondělí už jsem vyrážela domů. V poledne jsem ještě konečně navštívila tetovací studio, kde si chci nechat udělat tetování a byla a jsem z toho nadšená, protože slečna je strašně milá a hlavně fakt šikovná, o čemž svědčí i to, že mi dala přibližnej termín na duben/květen. Potom jsme poobědvaly se ségrou a já se pak pomalu vypravila na autobusovou stanicu. Domu jsem jela Studentem, což bylo fajnový, protože mi na Slovensku nefungovalo Spotify, takže jsem si pouštěla muziku na těch obrazovkách a to byla pecka, protože jsem si díky tomu udělala takovou osobní diskotéku hitovek starejch jako metuzalém.
Byl to skvělej vejlet, myslim, že vůbec neni na škodu někam takhle občas jen tak odjet. A nemusí to bejt hned nikam daleko. Ať už odcestujete kamkoliv, vždycky to má něco do sebe, rozhodně mnohem víc, než jenom sedět doma na zadku.

P.S.: Ráda bych zmínila, pro ty z vás, kdo mě znaj, že jsem se obešla celý víkend bez laku na vlasy, protože jsem si ho zapomněla v Brně. Ty ovace nemusely bejt.



.




.




To město je celý z cukru. Kontrolovali jsme to.




.





.




.





.




.





Čumil.



.






.





.





Kdo pozná tohohle pána?



Tak zas někdy, dovi!




Žádné komentáře:

Okomentovat