středa 13. ledna 2016

Dovolte mi, abych vás přivítala na palubě autobusu

Často se mě ptáte, jaký  je pracovat jako stewardka ve žlutejch autobusech Student Agency. Na náplň práce, plat, vtipný historky a tak. O náplni práce by se dalo hovořit déle, o platu průměrně a o vtipný historky neni nouze. Minimálně v jedný věci se ale bejt stewardkou docela vyplatí. Ona je to svym způsobem vzdělávací činnost. Každá práce vás naučí něco novýho, to jasně, ale málokterá takový věci jako právě obsluha na palubě autobusu. A tak vám chci ukázat pár věcí, který vám jako obyčejnejm cestujícím jistojistě poněkud unikaj.

Ne každýho cestujícího zřejmě napadne, že v celý tý obrovský síti, kdy mezi Prahou a Brnem jezdí minimálně dva spoje do hodiny, asi bude nějakej systém. Že už tak trochu možná tušíte, že musíte pasažéry odbavit trošičku předem, abyste stihli odjet na čas. A že možná neni nutný vám to připomínat a dožadovat se odbavení ťukáním na přední dveře u řidiče pětadvacet minut předem. To je jak ta scéna v Marečku, podejte mi pero. Pane učiteli, už je čas!

Přijdete na to, že odbavení neni jenom škrtání čísel na papíru, protože občas někdo přijde a vrazí vám beze slova do ruky poskládanej papír, abyste si jako uvědomili aha, to je asi jízdenka, aha, tak já to rozložim, abych viděla číslo, aha. Občas před váma někdo otevře peněženku, ve který vidíte vykukovat kreditovou jízdenku a držíc v druhý ruce kafe vás pohledem vyzívá dyť jí vidíš, tak si jí vytáhni. Nespočetněkrát vám někdo bude šermovat před očima telefonem, ze kterýho budete luštit číslo buď ve shluku písmenek velikosti minipidi, nebo na obrazovce s jasem dispeje 10%, nebo s hlavou zlomenou v pravým úhlu doleva, poněvač automatické otáčení displeje sucks. A taky si budete psát zrovna ze služebního telefonu aktualizace a lidi vám budou neochvějně strkat pod nos jízdenky a budou chodit za minutu odjezd, abyste měli stresík z řidiče, co netrpělivě poklepává nožkou, protože už jste měli jet.

Bude vám záhadou, že evidentně musíte vypadat jako chobotnice křížená se stonožkou, protože jinak se nedá vysvětlit skutečnost, že pán vepředu chce Mladou frontu, pani uprostřed kakajíčko a slečna vzadu sušený maso, přitom vy teprv rozdáváte sluchátka.

Budete se hodně snažit, abyste se naučili pamatovat si přání čtyř po sobě jdoucích zákazníků: kafe bez ničeho, kafe s cukrem bez mlíka, kapučíno bez cukru a kafe s mlíkem i cukrem. A za předpokladu, že si to zapamatujete, se záhy naučíte, že všecky tydle věci vypadaj úplně stejně a že je mistrovskej kousek si to rozprostřít na ten tácek, abyste vůbec poznali, co je co. A úplně nakonec se naučíte to občas hodit za hlavu.

Budete děsně závidět kávovaru na linkách přes Jihlavu, protože byste taky chtěli bejt v takový pohodičce, když máte obsloužit 63 lidí za 45 minut a on si kliďánko dává  za každym udělanym kafčem dvě minuty pauzu.

A v tu samou chvíli v sobě budete (hodně hluboko) hledat sebezapření, abyste se usmáli a vyhověli žádostem o ledový čajíčky a oříšky s příchutí jarní cibulky, i když víte, že to nemáte šanci stihnout.

Zjistíte, že spoustu vašich pasažérů si myslí, že máte v autobuse krabici s prvotřídníma čínskejma čajema seřazenejma podle odstínu čajovýho lístku, kávovar, co umí udělat skořicový latté, za autobusem připojenej jídelní vůz nejlépe s kuchařem a za tim všim ještě přívěs s vychlazenym soudkem plzeňský dvanáctky.

A v úložným prostoru ještě obrovský prasátko s drobnejma, abyste měli jak jim vrátit do 18 korun na litr.

Ukáže se, že vaše závěrečný hlášení buď nikdo neposlouchá, anebo nikdo neví, co znamená nesmotávat sluchátka a zůstat sedět dokud autobus zcela nezastaví. A budete se tiše pohihňávat, když ti samí lidi, co vám dali sešmodrchaný sluchátka a bundy z přihrádek si prostě musej tahat už na Nuseláku, budou svejm dětem řikat: ,,S tebou je to, jak mluvit do dubu!"

Budete překvapeni, že téměř nikdo z cestujících neví, co to je odpadek a jak vypadá. Protože jedině tím se vysvětluje, že pán, kterého jste poprosili o veškeré odpadky, co má na vyhození, a po kterém jste posléze uklízeli alobal od řízků ze síťky, plechovku narvanou mezi sedadlama a igelitový sáčky pod sedačkou, vám řekl, že já nic nemám, děkuji.

A vůbec tak nějak začnete soucítit s řidičem autobusu, co vás vezl ve druhý třídě na základce na školu v přírodě.

Děkujeme Vám, že jste využili našich služeb a budeme se těšit opět na viděnou na našich žlutých linkách!

2 komentáře:

  1. Počkej, to jako vážně neumíš pumkin spice triple venti mochaccino? Jako wtf :)

    OdpovědětVymazat
  2. Počkej, to jako vážně neumíš pumkin spice triple venti mochaccino? Jako wtf :)

    OdpovědětVymazat