sobota 30. ledna 2016

Jedna věta denně #1

Našla jsem na internetu stránku, která se jmenuje www.jednavětadenně.cz. A na první pohled mě to zaujalo. Jsem člověk, kterej má rád takovýhle projekty, co jsou zároveň i trochu výzvou a taky mi můžou něco moc hezkýho dát. Skoro před dvěma lety jsem se účastnila výzvy 100 happy days. Každej den jedna fotka čehokoliv, co mi ten den udělalo radost. Bylo to skvělý. Začala jsem si mnohem víc uvědomovat, z jakej blbin se dokážu radovat, vůbec co všechno mi dokáže zlepšit den. Začala jsem ty věci taky záměrně vyhledávat, koukat se po nich. Výsledkem je sto fotek na mym instagramu a sto dní, který si podle každý tý jedný fotky dokážu do jednoho vybavit. Takže když jsem objevila projekt jedna věta denně, věděla jsem, že to chci zkusit. Na začátku bylo pět žen různýho věku. A každá z nich napsala jednu větu každej den. Na stránkách vyzývaj lidi, aby do toho šli s nima a já jdu, i když sám projekt je už starší. Je jedno kdy, je jedno, jak dlouhá ta věta bude a je úplně jedno o čem bude. Každej den ale jednu napíšu. Jsem už dlouholetej deníčkář, takže je to pro mě vlastně tak trochu přirozenost. A hrozně se těšim, až si to budu číst s odstupem času.
Tady jsou moje první dva týdny. Kdo do toho jde se mnou?

středa 20. ledna 2016

Jak jsem utekla před zkouškovym (na chvíli)


Byl pátek a já sem seděla doma na posteli, obklopená hromádkama papírů s materiálama do školy a na kolenou notebook. Na první pohled se mohlo zdát, že se intenzivně učim. Při bližším prozkoumání ale vyšla najevo skutečnost, že nejen že se vůbec neučim, poněvač na obrazovce notebooku bylo leccos, jen pomocný vědy historický ne, ale i to že už takhle sedim třetí den v kuse, na stejnym místě, ve stejný poloze a pomalu k tý posteli začínám přirůstat. Byl to takovej ten pocit, že jestli okamžitě něco neudělám, rozpadnu se doma na prach a nikdo se to ani nedozví, takže jsem skočila po první příležitosti, kterou mi nabídla moje ségra. Bydlí totiž v Bratislavě, takže jsem si někdy v půl pátý odpoledne koupila jízdenku a nadšeně začala házet věci do batohu. Vlak mi jel v půl sedmý takže jsem měla nádherně naplánovaný, jak si stihnu v klidu vytisknout jízdenku v copy centru, co máme tady na Veveří, a pomalu ještě dojít pěšky na Hlavas.

středa 13. ledna 2016

Dovolte mi, abych vás přivítala na palubě autobusu

Často se mě ptáte, jaký  je pracovat jako stewardka ve žlutejch autobusech Student Agency. Na náplň práce, plat, vtipný historky a tak. O náplni práce by se dalo hovořit déle, o platu průměrně a o vtipný historky neni nouze. Minimálně v jedný věci se ale bejt stewardkou docela vyplatí. Ona je to svym způsobem vzdělávací činnost. Každá práce vás naučí něco novýho, to jasně, ale málokterá takový věci jako právě obsluha na palubě autobusu. A tak vám chci ukázat pár věcí, který vám jako obyčejnejm cestujícím jistojistě poněkud unikaj.

středa 6. ledna 2016

Jako každou středu, jako každý pátek

Můj život se začíná stávat značně stereotypním. A to jsem prosím po Novým roce zpátky v Brně teprve tři dny. Člověk by řek, že to bude trošku vzrůšo. Novej rok. Sníh. První zkouškový. Spolužáci po prázdninách. Ale vzrůšo se nekoná. Abyste mě pochopili, nemyslim stereptyp toho druhu nevím, co se svým životem, mám manželku, psa, tři děti a milenku, nic mě nebaví a mám pocit, že nic co dělám, nemá smysl. Myslim stereotyp jako období mezi dvěma body - kdy se něco dělo a kdy se něco dít bude. Mám pocit, že zkouškový období je vlastně období čekání. Jak to dopadne. Až bude po něm.