pátek 25. prosince 2015

K čemu Vánoce?

Poměrně dlouho bylo ticho. Nebylo to zas tak vidět, ale nebylo mi moc do řeči. Prosinec totiž, to co má bejt vrchol anebo taky třeba sladká tečka celýho roku, nepřines vůbec nic takovýho. Do začátku prosince jsem vkročila unavená, vyčerpaná, ve stresu, bez peněz a bez energie. Vzápětí mi spadnul na hlavu můj osobní život a hned v závěsu následoval převážně neúspěšnej zápočtovej tejden. Bylo mi mizerně, byla jsem naštvaná na sebe i na celej svět, i když pravda, na sebe víc. Ale najednou, v tom mumraji a časovým presu byl čas přemejšlet. Musel bejt. Byl totiž nejvyšší čas se podívat na to, jak se z veselý a pozitivní holky stal zoufalej pravej opak. Nevím, jak dlouho jsem dělala chyby. Myslim takový ty fakt zásadní, který mě ve finále posadily na zadek. Možná je to už nějakej ten pátek. Ale co jsem si přiznala asi ze všeho nejvíc: Snažila jsem se mít všechno a najednou nemám pořádně nic. Došlo mi, že nejde dávat všem tolik času, kolik si zaslouží, věnovat se dostatečně škole, k tomu mít dvě práce a to všechno dělat na maximum. A tak se mi to muselo celý sesypat, abych tohle konečně pochopila. Týden před Vánocema.

Ale od toho tu právě jsou. Aby mi připomněli, že nejsem sama. Na Vánoce jsem odjížděla den před koncem prvního semestru. Původně jsem měla mít ještě ten poslední den zkoušku, ale po zhodnocení priorit jsem odjela dřív, protože bych jinak přišla o vánoční besedu u cimbálu s mojí milovanou Rosénkou. A jsem strašně ráda, že jsem se takhle rozhodla, protože vejít do klubu divadla Kolowrat bylo jako vrhnout se do jedný obří medvědí náruče. Bylo to, jako když někoho chytíte za ruku a když ho pomalu pouštíte, už cejtíte, že vás někdo další bere za druhou. Bylo to, jako když upadnete a hlouček kolem vás vám pomůže vstát a někdo vám utře slzy, někdo opráší kolena a někdo upraví klobouk. Bylo to, jako by mi vrátili smích, kterej už jsem skoro neznala. A myslim takovej ten opravdickej, upřímnej smích. Takovej ten, kdy se vám s koutkama úst směje i srdce a vy cejtíte, že se směje, že poskakuje v hrudi radostí a klokotá štěstím.
Vánoce trávím s rodinou, s tou mojí nejbližší rodinou, která skýtá všeho všudy dva členy. Ano, samozřejmě mám širší rodinu, ale tohle je ta, co člověka drží nad hladinou, když se trošku topí, narozdíl od tý, která ho potom lituje a poplácává po zádech, když jim o tom vypráví. A i když jeden z těhle dvou členů rodiny je přímo na Štědrej den docela daleko, mentálně tu je s náma, se mnou a s maminkou. I když to se mnou má mamka někdy složitý a já...no řekněme, že to spolu někdy máme složitý vzájemně, je tady vždycky, ať se dělo, co se dělo. Strojí kvůli mně každoročně stromeček, i když tohle celý vánoční šílenství moc nemusí, zná mě jako svý boty, což se projevuje na vánočních dárcích stejně jako na jídle v ledničce. A umí se zasmát s mejma kamarádama jako puberťák, i když to říká, že jsem já a né ona. A když má někdo tak skvělou rodinu, jako mám já, tak prostě víte, že nikdy nebudete sami. I kdybyste v životě podělali leccos. I kdyby se vám v životě podělalo leccos.
A to, že nejste sami, vám připomenou i jiný krásný drobnosti. Je totiž strašně vzácný, že vás podpoří kamarádi, co je znáte pár měsíců, možná doslova pár. A že ve větě: ,,Kdyby cokoliv, jsme tady." neslyšíte prázdnotu, ale opravdovost. A taky je úžasný, že když se rozhlídnete okolo, uvidíte najednou spoustu kamarádů, kterejm na vás moc záleží, jen to dávájí najevo skutečnejma maličkostma. To skutečnejma je důležitý.
Můj moc dobrej kamarád mi řek, že jemu podobná životní zkušenost ukázala, kolik má okolo sebe úžasnejch lidí, skvělejch přátel a hlavně těch, co ho podrží a bez váhání podají pomocnou ruku. A měl hroznou pravdu. Tohle přesně mi totiž ukázaly tyhle Vánoce. Stačilo se jenom pořádně podívat kolem sebe. A teď, až půjdu spát, zašeptám do polštáře jenom děkuju. 
Tak veselé Vánoce.

P.S.: Jedna moc dobrá česká spisovatelka jednou napsala: Že něco tak strašně schází, je přeci jen důkazem, že to opravdu bylo skutečné.

Žádné komentáře:

Okomentovat