středa 30. prosince 2015

PF 2016

Na Novej rok jsem koukala z okna na rachejtle, zapalovala prskavky, přiťukávala si, telefonovala, brečela, smála se. Dělala jsem leccos. Ale nikdy jsem si nedávala předsevzetí. Možná proto, že to neumim. Nebo jsem možná nevěděla, co si předsevzít. A nebo taky možná, a to asi spíš, jsem tak nějak tušila, že bych to stejně nesplnila. A letos to neni jiný. Nevim o ničem konkrétním, co si napsat na lísteček, přilepit na zeď vedle zdrcadla a od prvního ledna to dělat. Nebo nedělat. Nebo dělat víc, nebo míň. Možná bych chtěla umět ráno rychlejc vstát, víc číst, víc si vařit a častějc uklízet. Ale myslim, že s tim nezmůže nic ani silvestrovská noc, ani Novej rok, ani šestnáctka na konci letopočtu.
Na konci každýho roku jsem zatím vždycky spíš hodnotila, vzpomínala a shrnovala ten uplynulej, nikdy jsem se moc nezabejvala tim, jakej bude ten následující. Protože jasně, to přece nikdo neví. Ale můžu si ho nějakej přát. To je fantazie. A fantazii je škoda nepustit uzdu. A tak si nechci přát něco do novýho roku, nebo si něco nařizovat. Chci si přát novej rok. A sebe v novym roce.
Přeju si, aby následující rok byl senzační. Třeba tak, jako ty roky do teď. A nebo ještě trošku víc senzační. Přeju si dělat věci, co mě baví. Přeju si bejt spontánní. Neříkám víc, jen spontánní. Přeju si dělat blbiny a potom se jim smát u vína. A pít víno a potom dělat blbiny. Přeju si chodit s kamarádama pěšky nocí po městě a nahlas zpívat. A občas si vzít taxík jen tak z lenosti. Chci dělat věci tak, aby si občas někdo zaťukal na čelo a řek, že se chovám jak malá holka. A taky chci někdy vést řeči, aby pak někdo zakroutil hlavou a řek, že mluvim, jako by mi bylo stošedesát. Chci hodně jezdit. Třeba vlakem. Sem a zase zpátky. Sem tam si zatancovat, se sluchátkama v uších a muzikou na plný pecky, až si budu myslet, že mě nikdo nevidí. A pak se zahihňat, když se otevřou dveře od domu a tam bude stát soused. Přeju si rok, kdy si nebudu vytvářet domněnky a budu žít bezstarostně. A kdy pro mě málo nebude znamenat příliš anebo příliš málo. Rok, ve kterym budu sbírat slova stejně jako zážitky. A podávat ruce s úsměvem a loučit se s lehkostí. Přeju si bejt v novym roce trošku jiná, než jsem byla, a hodně stejná, jako jsem teď.

Přeju vám rok, kterej bude váš, podle vašich představ aspoň z většiny. A zítra to oslavme. Že bude.

...aby nic nebolelo, aby se všude jenom smálo, pilo se do dna a zas po hospodách hrálo, aby se milovalo a bez výčitek se pak probouzelo do novýho rána...

pátek 25. prosince 2015

K čemu Vánoce?

Poměrně dlouho bylo ticho. Nebylo to zas tak vidět, ale nebylo mi moc do řeči. Prosinec totiž, to co má bejt vrchol anebo taky třeba sladká tečka celýho roku, nepřines vůbec nic takovýho. Do začátku prosince jsem vkročila unavená, vyčerpaná, ve stresu, bez peněz a bez energie. Vzápětí mi spadnul na hlavu můj osobní život a hned v závěsu následoval převážně neúspěšnej zápočtovej tejden. Bylo mi mizerně, byla jsem naštvaná na sebe i na celej svět, i když pravda, na sebe víc. Ale najednou, v tom mumraji a časovým presu byl čas přemejšlet. Musel bejt. Byl totiž nejvyšší čas se podívat na to, jak se z veselý a pozitivní holky stal zoufalej pravej opak. Nevím, jak dlouho jsem dělala chyby. Myslim takový ty fakt zásadní, který mě ve finále posadily na zadek. Možná je to už nějakej ten pátek. Ale co jsem si přiznala asi ze všeho nejvíc: Snažila jsem se mít všechno a najednou nemám pořádně nic. Došlo mi, že nejde dávat všem tolik času, kolik si zaslouží, věnovat se dostatečně škole, k tomu mít dvě práce a to všechno dělat na maximum. A tak se mi to muselo celý sesypat, abych tohle konečně pochopila. Týden před Vánocema.