čtvrtek 12. listopadu 2015

Největší maličkost na světě

Znáte to. Ráno vám zazvoní budík, kterej byste radši neslyšeli, poněvadž zazvonil asi tak o šest hodin dřív než byste potřebovali. Jdete do školy, kam byste taky radši nešli, protože nemáte přečtenej ani jeden text, co ho mít přečtenej máte, a aby toho nebylo málo, tak ho pro jistotu nemáte ani vytištěnej a tak trochu cejtíte v kostech, že by to moh bejt arciprůser. Do školy přilítnete pod jednou pěnou o pár minut pozdě a z hodiny odcházíte s pěti úkolama, který máte stihnout do příštího tejdne, což znamená, že suma sumárum to i s vašima aktuálníma restama dělá přesně dvamiliónytřistatisícpadesáttři věcí takzvaně to-do. Po škole máte tak akorát čas vyndat školní serepetičky z tašky a už zase musíte letět do práce, samozřejmě s prázdnym žaludkem a vědomím, že ten žaludek zůstane prázdnej ještě několik následujících hodin. V práci vás s velkou pravděpodobností čeká pár nasranejch ksichtů, za který v tom lepším případě nebudete moct, v tom horším na nich budete mít trošku přičinění. Domů se vrátíte pozdě večer, utahaný jak psi a hladový, protože Albert, kterej máte po cestě, vám samozřejmě zavřel skoro před nosem. Takže si nasypete do misky hromadu cornflakeků, zalejete je poslední kapkou mlíka a budete doufat, že vzhledem k vaší jednostranný stravě se do rána neproměníte v kukuřici. Do postele leháte v pocitem, že jste zase nepřečetli ani řádku ničeho důležitýho, ale energie to ještě změnit zůstala někde mezi sprchou a kuchyní, takže otevřete Harryho Pottera, nastavíte budíka, android vám dobrosrdečně připomene, že další ráno vypukne za 5 hodin a 43 minut. Usnete do půl hodiny a pak zase na novo.
 Zní to jako horor?

Ve skutečnosti je to v podstatě realita mýho běžnýho pracovního dne, budu předpokládat, že se to týká i někoho z vás. Otázka, která zůstává viset ve vzduchu je: Jak se z toho nezbláznit? Z vlastní zkušenosti vim, že v momentě, kdy propadnu zoufalství, mi zbejvá přibližně hodina, než se z toho sesypu úplně, do takovýho toho stavu, kdy nevim, jestli se mi chce víc brečet, křičet, nadávat, opít se, ležet v posteli, odjet na Havaj nebo změnit identitu. Ale jeden způsob, takovej malinkatej taháček, co dělá dny snesitelnější, hezčí a dokonce se mi chce říct i krásný, jeden mám. Schválně, zlepší vám den, když proti vám na ulici půjde holka, obdivně sjede pohledem váš outfit a usměje se? Nebo když si půjdete koupit cigarety a paní trafikantka vám s úsměvem popřeje hezký den? Nebo když vám slečna za přepážkou na nádraží s úsměvem pochválí barvu vlasů? Nebo když se na vás v noční tramvaji/rozjezdu povzbudivě usměje cestující naproti? Je v tom nějak moc úsměvu, že jo?
A o tom to je. O úsměvu se traduje kvanta přísloví a klišé. Jenže jak to občas bejvá, něco na nich bude. S dovolením bych vypíchla ty podle mě nejdůležitější.

Úsměv plodí další úsměvy. Což je super. Jasně, občas na vás někdo bude koukat jako na blázna, že jako proč se na něj křeníte od ucha k uchu. A když se sem tam na někoho usmějete, většinou, pokud nebude mít chudák hodně blbej den, se na vás usměje zpátky. Já si to představuju jako malou formu předávání energie, malou formu třeba toho, co popisujou herci v divadlech, toho co sama znám z pódia. Tam odvádíte nějakej výkon, energii ze sebe vydáváte a posléze vám jí publikum potleskem několikanásobně vrátí, někdy až tak, že jí máte tolik, abyste vydrželi do ranních hodin křepčit jak čertík z krabičky. A tady je to podobný. Vy se usmějete, pošlete malej impulz, někdo ho chytí a hodí vám ho zpátky s dodatkem, že jste právě udělali něco hezkýho, což je vlastně důvod pro další úsměv.

Úsměv je nejkratší cesta k lidem. To je moje oblíbený přísloví. Mohlo by se zdát, že svym výkladem i krapet sobecký, ale fakt je, že s úsměvem dosáhnete mnohem víc věcí, který chcete. Když zvednete koutky, lidi jako zázrakem začnou bejt ochotnější, milejší a vůbec budou mít mnohem menší potřebu vás a priori nemít rádi. A to mluvíme o všech, o tý slečně za přepážkou i o tý paní trafikantce. A ještě dodatek, úsměv dělá přátele. Koneckonců sami se předpokládám půjdete radši seznámit s někým, kdo se na vás usmívá a to i v momentě, kdy jenom kouříte před nádražim, než abyste se seznamovali s někým, kdo se tváří jako kakabus, i když vedle vás sedí v hospodě.

A poslední věc, to pro ty z vás, kdo si pořád řikaj, proč se sakra usmívat na někoho, kdo se tváří jako vrchořečený kakabus, je na vás nepříjemnej nebo vás prachvobyčejně nemá rád. To je potom jednoduchý: Úsměv dokáže nasrat tolik lidí, že to doopravdicky stojí za to. Člověku, kterej je na vás hnusnej, to nejlíp vrátíte, když se usmějete. Nasere ho totiž, že mu to nefunguje a taky bude mít pocit, že ho berete s nadhledem až humorem, což oni obecně hrozně nemaj rádi.

Aby bylo jasno, tenhle článek vůbec neni rada, návod, nebo poučování. To je prosba. Úpěnlivá prosba. Takže prosím, moc prosím, smějte se, usmívejte se, bude vám líp a na světě bude víc krásně.


Žádné komentáře:

Okomentovat