pondělí 5. října 2015

Přiznání (si)

Je neděle. Sedím ve vlaku, koneckonců, jako obvykle, když píšu článek. Nevím, jestli to máte někdo stejně, ale ve vlaku se mi vždycky tak hezky rozjímá. To slovo rozjímá jsem použila schválně, přemýšlí mi přišlo málo vystihující to, proč mam vlaky ráda. Za nějakou dobu už si toho vlaku příliš neužiju, mnohem víc času budu trávit v autobusech Student Agency.
Sedím ve vlaku a přemejšlim, jaký to bylo bejt v Praze poprvý na návštěvě. Ale o tomhle víkendu psát nechci. Jak tady totiž tak sedim a přemejšlim, tak mi došlo, že tenhle víkend mi mnohem víc než cokoliv jinýho ukázal pocity, který člověk zas tak často nelíčí kámošům u piva, nebo nesdílí na facebooku. Možná ani na blogu se o nich nepíše, ale mně to nedá. Víte, nesnažim se říct, že všechny následující pocity jsem teď zažila, to vůbec ne, ve skutečnosti vlastně ani nedokážu říct, co konkrétního měl ten víkend s těmahle úvahama společnýho. Možná mě k tomu jen přivedla skutečnost, že jsem měla najednou možnost ty moje oba dva světy vidět z odstupu. Brno bylo v tu chvíli daleko, v Praze jsem byla jen na návštěvě.
Každopádně, abych nebyla pořád tak příšerně abstraktní. Když se řekne „přestěhovat se do cizího města“ většina lidí si představí jednu ze dvou možností. Buď jednu velkou párty, poznávání novejch věcí, novejch lidí, zabydlování v novym bytě, radost, euforii a zvědavost. Anebo stejskání, nejistotu, těžký začátky, strach a ztrátu důvěrně známýho prostředí. Pravdou je, že pro mě to zatím je obojí, ale ani jedno v nějaký velký míře, všechno se to navzájem tak zvláštně doplňuje. Asi tohle bych chtěla říct všem těm, kteří se mě ptáte, jaký to je. Ale jak se vám ty pocity pořád přelejvaj z jednoho do druhýho, občas z tý směsi, co se vám převaluje v hlavě jako myšlenky v myslánce, vyvstane nějakej konkrétní fakt, nějaká pravda, kterou jako kdyby vám někdo napsal na kartón a strčil vám jí před oči. A je to až k nevíře, jaký to jsou všechno obrovský klišé! Jsou to totiž všechny ty věci, co vám každej o stěhování a novejch začátcích říkal, ale vy je najednou pochopíte, jako kdybyste je nikdy neslyšeli.

Mám strach, ale to nepřejde.
Měla jsem ho, klepaly se mi kolena, nechtěla jsem něco udělat, někam jít. Jenže smůla, strach není bouřka a nepřejde, když chvíli počkám. Jedinej zaručenej způsob, jak se zbavit strachu je neposrat se a udělat to, jít tam. A tvářit se u toho, jakože jsem úplně v pohodě. Tady se to vůbec neomezuje na nový město, stěhování, tohle platí obecně. A dokud člověk čeká, až to přejde, bude to jenom horší.

Po zádech se poplácám sama.
Když překonáme strach, většinou se chceme pochlubit. Člověka potěší, když to někdo ohodnotí, řekne nám, že jsme dobrý, že jsme to zvládli. Tak jděte a udělejte to sami. Stoupněte si před zrdcadlo, usmějte se na sebe a řekněte si „Dobře ty!“. Jedině to nám dává jistotu, že to vždycky někdo udělá.

Pořád něco dělám, abych si nemusela připustit, že nemám co.
Když jsem byla v Praze, nemívala jsem čas ani odpovědět na smsku. Permanentně, myslim, že tak čtyři roky v kuse, jsem měla minimálně pět minut zpoždění. Dny jsem měla vypočítaný po hodinách, občas, když jsem chtěla, a to jsem chtěla docela často, jsem dokázala bejt na dvou místech najednou. Najednou jsem tuhle schopnost přestala potřebovat. Najednou jsem dostala mraky toho, co mi vždycky scházelo a já se toho lekla – čas. Mám v Brně kamarády, ale je jich pochopitelně málo. Rosénku jsem taky nechala v Praze a školu mám oproti střední málo. To všechno mělo za účinek, že jsem se první tejden radši učila, než abych si měla čas připustit, že nemám co dělat, že nemám s kým někam jít a že největší parťák, kterýho v tu chvíli mam je jakákoliv postava z Harryho Pottera, co mi leží na nočním stolku. Na druhou stranu, když jsem si tu pravdu přiznala, bylo to lepší. Přestala jsem předstírat sama sobě, že někam vlastně nemám chuť jít, a místo toho šla sama. A ono to šlo. Heuréka.

Oni mi prostě nezavolaj.
A tohle je stará známá pravda, kterou si odmítá přiznat snad každej, kdo se stěhuje. Ze všech lidí, co vám slibujou, že se vám ozvou, pošlou dopis nebo zavolaj, vám napíšou čtyři, zavolaj dva z těch čtyřech, co vám napsali, a dopis vám přijde jeden. A když přijedete na víkend domů, skoro nikdo nebude mít čas se s váma vidět a vy jim to ale nebudete mít za zlý. Já jim to ale nemam za zlý. Protože to je jasný, protože to bylo jasný, jenom přišel čas si to uvědomit.

Někdy to nebude jenom párty.
A ano, na závěr to největší klišé ze všech. A do něj se daj nacpat všechny ty chvíle stýskání, nervozity, chvíle, kdy se něco posere, chvíle, kdy mi bude pod psa. Ale to půjde, a víte proč? Protože tohle závěrečný klišé má i opozitum. Někdy to zase bude párty legendární!
A tak jsem vám jenom chtěla říct, že bojuju. A že nejvíc mi zatím pomáhá, přiznat si pravdu, i když zuby nehty nechci. Že to člověku pomůže otevřít oči a že to stojí za to, protože to často pomůže i leccos vyřešit. Myslim v sobě.
Here we are. Don’t turn away now.

1 komentář: