neděle 25. října 2015

Jak se Pražanda stárkou stala

Přežila jsem hody. Čímž jsem v podstatě jen chtěla říct, že s trochou nadsázky by se tenhle článek mohl jmenovat taky Kterak princ Bajaja přemohl ukrutného draka. Ale aby to nevypadalo příliš negativně, tak vám to povím hezky popořádku.
Pro začátek trocha teorie. Spousta z vás samozřejmě ví, co jsou hody, co to obnáší a jak to probíhá, vy můžete tuhle část přeskočit. A pro vás - nefolkloristy, čecháčky a hodama nepolíbené: Co jsou to vůbec hody? Na stránkách jizni-morava.cz se dočtete, že "hody se na vesnici slaví jako křesťanský svátek i jako den hojnosti, veselí a blahobytu". Wikipedie vám zase vysvětlí, že hody jsou vzpomínková slavnost na vysvědcení kostela. Neboli posvěcení kostela, neboli posvícení, čímž jsme se krásně etymologicky dostali k tomu, že moravské hody a české posvícení jedno jsou, ač s lehce jiným průběhem a jinými tradicemi. Něco jako Vánoce, taky je slavíme jinak než jinde na světě, ale pořád jsou to Vánoce.
Hody jsou opravdu hlavně a hlavně původně svátkem křesťanským, ve skutečnosti si ale dovolím poznamenat, že dneska už tu křesťanskou stránku věci během hodů vnímá málokdo. Minimálně z příslušníků naší, potažmo mojí generace. Každopádně, jak takový hody probíhají? Důležitým pojmem je chasa, to jsou všichni ti mladí, kteří chodí v krojích. Chasa si potom každoročně volí stárka a ten si k sobě pak vybírá stárku, někde je stárkovský pár jeden, někde dva a někde i víc. Ač stárci někdy opravdu jsou hlavními hvězdami hodů, nepochází termín stárek ze slova star, nýbrž zřejmě ze slova starat se, protože přesně to stárci mají za úkol. Organizačně zajistit celé hody, ve městech a vesnicích, kde se během roku koná víc tradičních událostí, se potom starají o všechny během celého roku. (Dá se z různých zdrojů vyčíst i to, že stárek vychází ze slova starší, abychom učinili puntičkářství za dost...) O hodovém víkendu (termíny se liší většinou podle patrona místního kostela, někdy i podle jiných kritérií) bývá hlavní náplní návštěva kostela, potom průvod po dědině a žádání práva - to uděluje starosta obce, symbolicky tím předává stárkovi hlavní slovo nad chasou, někde má právo podobu šavle, někde věnce. Následuje hodová zábava. To je tak v kostce, jak přibližně hody probíhají, je to sumarizovaná verze, samozřejmě v téměř každé dědince mají hody nějakou vlastní odlišnost, vlastní program.

A teď už všichni víte, o co kráčí, tak můžu začít vyprávět. V srdci jižní Moravy leží město Kyjov a kousek od Kyjova vesnička Bukovany a v Bukovanech bydlí můj přítel. A ten měl být letos stárkem. Abych to uvedla na pravou míru, v úvodu jsem psala, že chasa si svého stárka volí, ale pravdou je, že často už to tak dneska nebývá, protože zatímco dřív se o tenhle post přetahovali, v současnosti je kandidátů poskrovnu a přece jen úloha je to náročná. Takže třeba v Bukovanech jsme se prostě přihlásili jako zájemci, že bychom chtěli stárkovat a paní starostka nám na to okamžitě nadšeně kývla.První potíž přišla vzápětí. V Bukovanech bývají stárci dva, takže bylo na čase sehnat druhý pár a řeknu vám, že jsem si připadala trochu jako podomní prodejce. Vzali jsme si s přítelem kolo a půl dne objížděli "potenciální zájemce" od domu k domu a nabízeli post druhého stárkovského páru. Musela to bejt rychlovka, protože to byl víkend, kdy v Kyjově probíhal festival Slovácký rok a na druhý den se mi měla po dlouhé době a zároveň na delší dobu naskytnout jediná příležitost, kdy si na sebe obleču parádní kroj, ve kterém budeme moct vyfotit fotku na plakát.
Nepovedlo se. Ten pár jsme nesehnali, ale protože jsme chtěli, aby plakát nebyl anonymní, a taky jsme měli dohodnutého fotografa, tak jsme fotku vyfotili, s tím že druhý pár se holt najde časem. A našel se! Nakonec do toho s náma šel skvělý druhý pár, škoda jen, že s plakátem už se nic dělat nedalo, naštěstí druhý stárek se stárkou pro to měli naprostý pochopení a návrh plakátu podpořili. To se sice nedalo říct o některých zástupcích veřejnosti, kterým to z nějakého nepochopitelného důvodu leželo v žaludku, ale to jsme vzali s úsměvem.
Přípravy na hody jsou dlouhé a je toho hodně. Jestli se ptáte, jak jsem to stíhala, přiznám se vám bez mučení, nestíhala. Praha je prostě trošku z ruky a tak jsem se snažila maximálně pomáhat vším, co jsem mohla, což v praxi znamenalo maily, zprávy, telefony, management a marketing. Připadala jsem si drobátko jako hodová sekretářka. Ale děcka byli skvělý a zvládli to perfektně dotáhnout do konce a za to jim patří můj obrovský dík.

Oficiálně nám hody začínali v sobotu, v sobotu mi taky přijelo garde v podobě mojí nejlepší kamarádky a přes den se vařilo, psalo a připravovalo. Večer byla první hodová zábava, ovšem ještě civilní. Ta proběhla (aspoň za mě) naprosto poklidně, jedinou drobnou komplikací se ukázalo být moje jméno, se kterým si paní starostka nevěděla rady, když nás měla jako stárky představovat. Z Kataríny Kolaciové se nakonec zdárně stala Kateřina Kolací, s důrazným přízvukem na konečné dlouhé í.
V neděli ráno nás čekala návštěva kostela a ti z vás, kdo mě jenom trochu znají, si určitě dokážete představit, jak moc jsem z toho měla nahnáno. V kostele jsem byla za život všehovšudy třikrát, jednou na křtu, vlastním, takže vzpomínky nic moc, že jo. Jednou s Rosénkou, protože se to po nás chtělo a z toho si pamatuju jen to, že mě za tu dobu, co jsme tam stáli, strašně boleli nohy z tanečních bot a záda z kroje. A jednou na takovým tom obřadu, co se mu říká křížová cesta a tam odtud jsem utekla po tom, co jsem nic netušíc zůstala jediná stát uprostřed davu lidí, když ten dav po určitých slovech pana faráře pokleknul.
Všichni mě uklidňovali, že tam budu jen hodinu stát a držet stárkovi klobouk, i tak jsem byla v tý první řadě nesvá, protože znalost liturgických písní mam nulovou a tak jsem za celou mši samozřejmě ani jednou neotevřela pusu a myslim, že ten farář to moc dobře viděl. (Na druhou stranu jsem si to u něj snad trochu vyžehlila u oběda, kdy ho naprosto fascinovalo, že jsem z Prahy a studuju v Brně latinu...) A ještě jeden významnej poznatek z kostela: Kadidlo fakt smrdí.
Po odchodu z kostela a obědu s duchovními mistry mě čekalo čekání. A upřímně, čekat na to až k vám přijde početnej průvod, abyste mohli vyjít z baráku a před všema těma lidma sama zazpívat jednu sloku, jednu celou dlouhou sloku písničky, to neni nic příjemnýho.
Ale tradice je tradice, takže s drobným sebezapřením jsem překonala trému a odzpívala to. Hodně mi pomohlo, že k mojí milé přibyl ještě celý hvězdý pražský tým kamarádů z Rosénky, kteří sbalili kroje a přijeli mě podpořit.
Večerní zábava se nám nakonec po odchodu většiny návštěvníků značně protáhla, respektive především nám, Pražákům (což je mimochodem hrozná sranda takhle říct, protože já měla nas obě parádní kroj kyjovský a děcka do jednoho hradišťský), protože jsme si prostě nemohli nechat ujít příležitost, kdy celá dechovka hraje jenom nám! Nutno podotknout, že se ovšem kapelníci moc nadšeně netvářili, asi se jim nelíbilo, že na krásné dechovkové písně trsáme metodou "mytí oken". Za definitivní troufalost pak zřejmě považovali, když jsme je začali prosit, aby nám zahráli "Ku Praze uhání vlak"...
Když už na sokolovně nikdo nebyl, přesunuli jsme se v poslední malé skupince vydrživších před ní a  tam rozjeli několikahlasný repertoár, folklórními písničkami počínaje, Včelkou Májou a Vínem od Chinasek konče. Někdy kolem třetí ráno už se pára, co nám stoupala od pusy nedala rozeznat od kouře z cigaret, takže jsme se přesunuli do "tepla" soukromého vinného sklepa. Tou dobou už druhý stárkovský pár dávno spal, což jsme se sice snažili změnit intenzivním zpěvem přebásněné Zlatovlásky pod oknem druhého stárka, ovšem bez úspěchu. Když jsme dorazili k místu určení, vzdal to i poslední zbývající stáreček a zbyla tím pádem už jenom stárka Cokalí. V cuku letu jsem shodila kroj (ano, až do tý doby jsem ho stále měla na sobě) a v silonkách, spodním rubáši a huňatým svetru vyrazila do sklepa. Skončili jsme to někdy po čtvrtý hodině sborovým chorálem "Známka punku".
V pondělí se pro mě konalo v podstatě totéž, co v neděli, akorát bez kostela a v průvodu jsme byli v kroji akorát my čtyři, jinak to bylo maškarní a civilní. Po průvodu následovala tradice s názvem kradení káčera, což letos trvalo asi deset sekund, akorát chudák kačer to nepřežil, každopádně naštěstí odešel do věčných kačeřích lovišť až potom, co si ho ohladili všechny dětičky. Což mě přivádí k myšlence, na co vlastně chudák malá umřel, haha...
Na závěrečné večerní zábavě vydržel náš stárkovský tým asi do desíti, následně jsem alegoricky padla za vlast. V úterý v šest ráno jsem odjela do zpátky Brna.

A ptáte se, jaký teda vlastně ty hody byly? Na to vám můžu říct, že byly veselý, uzpívaný, utančený, zapitý, byly barevný, příjemný, bylo hodně jídla, hodně dobrýho jídla a hodně dobrýho pití. Taky hodně dobrejch lidí, milejch lidí a nápomocnejch lidí. Bylo veselo, na nedělní průvod krásný počasí, byly v podstatě bez průběžnejch komplikací. Byly povedený.
Taky ale byly hody fyzicky náročný, psychicky náročný, místy pršelo a místy se na mě někdo urputně mračil. A tak jsem ráda, že jsme to zvládli, že se to povedlo, že jsme si to užili a že je to za náma. A tím my myslím nejen nás, stárky, ale taky lidi, co nás podporovali, co nám věřili, co nám pomáhali a co si to užili s náma. A myslim, že vůbec nebude klišé, když těmhle všem jen řeknu, že jim opravdu a upřímně děkuju. :)

Tož veselo hody!


Žádné komentáře:

Okomentovat