čtvrtek 29. října 2015

I have a dream

Z části to byla písnička Freedom od Pharella Williamse, co mi hrála do uší cestou do školy, která bezděčně rozehrála úvahu o tom, co je to vlastně ta svoboda, co jí všichni opěvujou. Z části to byl pohovor do nový práce, z části několikaletý povídání s kamarádama a známejma (někdy i neznámejma).
Zkusim se vás zeptat: Jsou ambice totéž co sny? Nebo se sen stane ambicí, až když se začneme snažit si ho plnit? Ambice a sny jsou pro mě totiž už dávno dávno dvě slova, ze kterejch mam strašně zvláštní pocit. Když jdete na pracovní pohovor, v hodně zaměstnáních se vás budou ptát, jaký máte ambice, čeho byste jednou chtěli dosáhnout, kde byste chtěli být za deset let a jak moc vám záleží na kariéře. Víte to? Nebo jste jeden z těch, co při odpovídání na takový otázky vaří z vody?

Já jo. Nikdy jsem na takovou otázku nebyla připravená, i když jsem věděla, že jí dostanu. Vždycky jsem si vymejšlela, podle současný nálady. Ambice pro mě bylo cizí slovo, i přesto že jsem znala jeho význam, a otázka, kde bych chtěla být za deset let, se mi jevila jako regulérní science-fiction. Ano, jsem holka, která si dělá, co chce, jsem dokonce beran, co jde občas za svým i hlavou proti zdi. Ale neplánuju. A teď nemluvim o diáři na následující týden/měsíc. Já myslim do budoucna. Těžko můžu říct, kde budu za půl roku, natož, proboha, za deset let. Chci děti? Nevim. Jakou chci dělat práci? Něco, co mě bude bavit, těžko říct. Kolik bych chtěla "až budu velká" brát? Aby mi to stačilo, to je těžký takhle z hlavy. Kam v životě mířím? Už se mě neptejte!

Jenže teď jsem se na to zeptala sama sebe. Poskytla jsem si na odpověď dostatek času a hlavně jí nemusela cenzurovat. A tak co je vlastně můj sen?
Pro začátek bych chtěla začít vydělávat dobrý peníze, abych se odrazila od podlahy a mohla bejt finančně nezávislá. To pro mě bude moment, kdy dokážu nahlas říct, že jsem dospělá. Chtěla bych úspěšně dostudovat, abych si dokázala, že na to mam. Během studia bych chtěla vyjet na erasmus a taky krom toho cestovat. Konkrétně zatím třeba do toho Užhorodu, časem bych si chtěla našetřit dost peněz a jet s Livingstonem do Severní Koreje. Možná, že jsem trošku blázen, ale ano, moc to chci.
Když se pak podívám někam výš a dál, tak bych chtěla dostat práci na nějaký dobrý škole a bejt dobrá učitelka. Ovšem kdyby přišla nějaká jiná příležitost, která by mě lákala, chtěla bych do toho jít po hlavě. Chtěla bych bydlet v Praze, v místě, který budu mít ráda. V současný době jsou to pro mě asi Vinohrady, ale za pár let se všecko může změnit. Chtěla bych žít svůj život poctivě a nabrat co nejvíc vzpomínek, díky kterejm se jednou budu v ušatým křesle a v papučích usmívat.

Co se týče oblastní mimo bydlení a profesi, tak bych se chtěla vypracovat a bejt dobrá tanečnice. Chtěla bych se zdokonalit v kreslení. Chtěla bych, aby tenhle blog nebyl jenom "trapnej pokus". Mojí velkou touhou je se konečně nechat potetovat. A mým utlačovaným velkým snem, je navrhnout kolekci oblečení a šperků, ve který se bude mísit civilní móda s folklórními motivy, ušít jí a uspořádat nějakou folklórní akci pro širokou veřejnost.

Samozřejmě je mým obrovským přáním bejt dobrá dcera, ségra, vnučka, přítelkyně a kamarádka. Chtěla bych dokázat všechno v životě zvládat aspoň na 95%, to by mi stačilo. A i když to zní možná trochu sebestředně, přála bych si, aby mě někdo občas poplácal po zádech a řek mi: ,,Děláš to dobře."

Děkuju moc všem, kdo mi pomáháte si ty všecky sny plnit. Což mimo jiné obsahuje velké díky vám všem, co jste mi napsali, poslali feedback k některýmu článku, možná si ani nedokážete představit, co to pro mě znamená. Jenom pomalu si začínám zvykat na to, že tenhle blog opravdu někdo čte, a těší mě jakákoliv reakce. Takže děkuju a pište dál, prosím!

A co myslíte, není svoboda třeba jen to, že můžeme snít, o čem chceme, a přitom to vlastně nikdy není beznadějný?

Žádné komentáře:

Okomentovat