čtvrtek 29. října 2015

I have a dream

Z části to byla písnička Freedom od Pharella Williamse, co mi hrála do uší cestou do školy, která bezděčně rozehrála úvahu o tom, co je to vlastně ta svoboda, co jí všichni opěvujou. Z části to byl pohovor do nový práce, z části několikaletý povídání s kamarádama a známejma (někdy i neznámejma).
Zkusim se vás zeptat: Jsou ambice totéž co sny? Nebo se sen stane ambicí, až když se začneme snažit si ho plnit? Ambice a sny jsou pro mě totiž už dávno dávno dvě slova, ze kterejch mam strašně zvláštní pocit. Když jdete na pracovní pohovor, v hodně zaměstnáních se vás budou ptát, jaký máte ambice, čeho byste jednou chtěli dosáhnout, kde byste chtěli být za deset let a jak moc vám záleží na kariéře. Víte to? Nebo jste jeden z těch, co při odpovídání na takový otázky vaří z vody?

neděle 25. října 2015

Jak se Pražanda stárkou stala

Přežila jsem hody. Čímž jsem v podstatě jen chtěla říct, že s trochou nadsázky by se tenhle článek mohl jmenovat taky Kterak princ Bajaja přemohl ukrutného draka. Ale aby to nevypadalo příliš negativně, tak vám to povím hezky popořádku.

neděle 11. října 2015

Taky mě to sere.

Neni moc košér dávat do názvu příspěvku sprostý slovo, ale ujišťuju vás, že to rozhodně neni jen lacinej trik, jak si zaručit víc zobrazení, fakt. Hned vám vysvětlim, proč zrovna tenhle nadpis.
Znáte blog >>1000 věcí, co mě serou<<? Předpokládám, že většina z vás jo, ale kdyby náhodou. Tenhlecten blog vzniknul na základě inspirace z Amériky a to konkrétně blogem 1000 awesome things. Stejně tak jako se autor blogu snažil najít na každým dni něco pozitivního, rozhodli se autoři 1000 věcí vzít si každej den do parády nějakou věc, co je k nasrání, a o tý napsat. A geniální koncept se geniálně ujal. Mě 1000 věcí hrozně baví a moc jsem jim fandila, i když mi, pravda, občas vyhejtovali něco, na co bych sama nedala dopustit, ale to už je holt život, tisíc lidí, tisíc chutí a taky tisíc různejch důvodů k hejtu. Autoři spisovali jeden supr fejeton za druhym najednou to přišlo. Hejt číslo tisíc. Hejt, od kterýho všichni čekali, co to bude za bombu, a 1000 věcí neudělali nic míň frajerskýho, než že rozhodili ruce a řekli jen "Teď je to na vás." Procházela jsem jeden příspěvek od veřejnosti za druhym, u některejch se fakt zasmála a při tom přemejšlela, čim bych přispěla já. A to mě inspirovalo k napsání tohohle článku - ten nekonečnej seznam věcí, co mě strašně štvou, ze kterýho jsem si prostě nedokázala vybrat!

pondělí 5. října 2015

Přiznání (si)

Je neděle. Sedím ve vlaku, koneckonců, jako obvykle, když píšu článek. Nevím, jestli to máte někdo stejně, ale ve vlaku se mi vždycky tak hezky rozjímá. To slovo rozjímá jsem použila schválně, přemýšlí mi přišlo málo vystihující to, proč mam vlaky ráda. Za nějakou dobu už si toho vlaku příliš neužiju, mnohem víc času budu trávit v autobusech Student Agency.
Sedím ve vlaku a přemejšlim, jaký to bylo bejt v Praze poprvý na návštěvě. Ale o tomhle víkendu psát nechci. Jak tady totiž tak sedim a přemejšlim, tak mi došlo, že tenhle víkend mi mnohem víc než cokoliv jinýho ukázal pocity, který člověk zas tak často nelíčí kámošům u piva, nebo nesdílí na facebooku. Možná ani na blogu se o nich nepíše, ale mně to nedá. Víte, nesnažim se říct, že všechny následující pocity jsem teď zažila, to vůbec ne, ve skutečnosti vlastně ani nedokážu říct, co konkrétního měl ten víkend s těmahle úvahama společnýho. Možná mě k tomu jen přivedla skutečnost, že jsem měla najednou možnost ty moje oba dva světy vidět z odstupu. Brno bylo v tu chvíli daleko, v Praze jsem byla jen na návštěvě.
Každopádně, abych nebyla pořád tak příšerně abstraktní. Když se řekne „přestěhovat se do cizího města“ většina lidí si představí jednu ze dvou možností. Buď jednu velkou párty, poznávání novejch věcí, novejch lidí, zabydlování v novym bytě, radost, euforii a zvědavost. Anebo stejskání, nejistotu, těžký začátky, strach a ztrátu důvěrně známýho prostředí. Pravdou je, že pro mě to zatím je obojí, ale ani jedno v nějaký velký míře, všechno se to navzájem tak zvláštně doplňuje. Asi tohle bych chtěla říct všem těm, kteří se mě ptáte, jaký to je. Ale jak se vám ty pocity pořád přelejvaj z jednoho do druhýho, občas z tý směsi, co se vám převaluje v hlavě jako myšlenky v myslánce, vyvstane nějakej konkrétní fakt, nějaká pravda, kterou jako kdyby vám někdo napsal na kartón a strčil vám jí před oči. A je to až k nevíře, jaký to jsou všechno obrovský klišé! Jsou to totiž všechny ty věci, co vám každej o stěhování a novejch začátcích říkal, ale vy je najednou pochopíte, jako kdybyste je nikdy neslyšeli.