sobota 22. srpna 2015

Večer šohaj, ráno šohaj!

Každej člověk se na léto, potažmo prázdniny, těší z vlastních důvodů. Někdo kvůli tomu, že pojede k moři, někdo kvůli tomu se bude moct konečně opalovat a číst si, někdo třeba kvůli tomu, že si nakoupil hromadu novýho letního oblečení a někdo taky kvůli něčemu úplně jinýmu. Já se na léto taky těšim z mnoha důvodů, ale z jednoho konkrétního, a tenhle rok teda echt, úplně nejvíc. Léto je totiž hlavní festivalovou sezónou. Co se žánrů týče, člověk se vyblbne ať už je pankáč, roker, metalák anebo třeba folklorista, že jo. Já jsem letos festivalovou sezónu vzala z gruntu. Co by taky člověk celý čtyři dlouhý měsíce pomaturitních prázdnin dělal? Objela jsem jich tohle léto trochu víc než obyčejně, i když na můj vkus stále málo, a ráda bych se s vámi podělila o zážitky, prožitky a dojmy. Takže když dovolíte, tenhle post nebude o Brně, ale o jiných koutech jižní Moravy. A trochu i východní. A trochu i o Slovensku.


První z mojí šňůry letních festivalů byla Rožnovská Valaška, takovej můj folklórní Votvírák. Letos bych ale měla správně říct, že to byly Dozvuky Rožnovské Valašky, protože na tomhle festivalu bylo letos nejsmutnější, že končí. Do Rožnova pod Radhoštěm jsme na tenhle fesťák jezdili s železnou pravidelností už nějakej ten pátek, Rosénka (soubor, ve kterém tančím) tam i spoustu krát vystupovala, já dohromady dvakrát. Na Valašce bylo skvělejch spoustu věcí, za prvý prostředí, protože málokde podle mě najdete hezčí místo na folklórní festival než právě v rožnovským skanzenu. Za druhý to byl volnej vstup, řeknete si, že je to trošku povrchní, ale jezdit na takovej festival jako byla Valaška a ještě ke všemu zadarmo, to bylo skvělý. A za třetí to byl Ondráš. Jakožto spolupořadatel tam měl každoročně hlavní večerní pořad, a když si to spojíte s bodem číslo dvě, tak to dohromady dává neodolatelnou kombinaci. Letos byly Dozvuky celý v režii Ondráše, jinak řečeno, byla to v podstatě taková Ondrášovská Valaška. Program se všeho všudy skládal ze sobotního Příběhu zbojníka a nedělního „Best of Ondráš“. A jestli to za to stálo? Stokrát ano!

Následovala Strážnice, Mekka folkloristů ze všech koutů republiky až na to, že se do ní nestačí podívat jednou za život, nýbrž jednou do roka. Já jí letos absolvovala s páskou pro účinkující na ruce. Čímž jsem teda chtěla říct, že jsme tam letos s Rosénkou vystupovali, protože je pravdou, že pásku pro účinkující nosím na Strážnici (a nejen tam) skoro vždycky a ne moc často skutečně účinkuju. Každopádně nás diváci mohli vidět v pátečním pořadu, kde jsme ukázali dvě zbrusu nový čísla (jedno z nich můžete vidět TADY, reklama totiž musí bejt). Po skončení pořadu už Strážnice pokračovala standardně. S maximální veselostí a minimálním spánkem. Každoročně mám ve Strážnici problém s pořady, nevidím totiž většinou víc než jeden a půl (půl proto, že druhou půlku sobotních verbířů většinou sežere spánkovej deficit). Letos to bylo obdobně, akorát místo verbířů to byl tentokrát Příběh zbojníka, již podruhé. Ovšem nikdy mě nenapadlo si na to stěžovat, zcela upřímně totiž musím přiznat, že do Strážnice převážně nejezdím kvůli pořadům, ale proto, že není většího a jistějšího folklórního meeting pointu. Ve Strážnici totiž člověk potká každýho. A to je na tomhle fesťáku hrozně super.

Na přelomu července a srpna jsem se vypravila na první akci pod hlavičkou Jánošíka a to rovnou do jeho rodného kraje, na Slovensko. Na Jánošíkových dnech v Terchové mě nejvíc oslovilo prostředí, Malá Fatra je nádherná a amfiteátr a stanový městečko na úpatí hor jsou kouzelný. Co jsem si ale v Terchové uvědomila nejvíc, bylo to, jak strašně moc dělají festival lidi. Respektive známí. Uvědomila jsem si, že se mi stejská po „našem“ fesťáku.  Vůbec nechci říct, že Jánošíkovy dny byl špatnej festival, ale představte si Strážnici, kde místo tří set vašich kamarádů potkáte tři. Kde večer nehraje muzika u každýho stromu v parku. To se vám potom zákonitě zasteskne, ať už je Malá Fatra sebehezčí.

Týden na to jsem se za slovenským folklórem vypravila po druhý, ale tentokrát jsem ani nemusela přejet státní hranice. Ve zmíněném skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm se totiž konal Mezinárodní festival slovenského folklóru v České republice, Jánošíkův Dukát. Ke všem kvalitám milovaného Rožnova, který jsem už zmínila u Rožnovské Valašky, bych přidala úžasnou přehlídku účinkujících souborů a dovolila bych si vypíchnout sobotní hlavní pořad, kterej si závěrečnou standing ovation zasloužil nejen dech beroucím výkonem účinkujících souborů (i když to teda hlavně), ale i bezvadnou režií, protože tak parádně sestavenej pořad se vidí málokdy. A abych Rožnov neošidila, tak mou povinností je ještě přidat na seznam kvalit bezvadný brynzový halušky v hospodě Na posledním groši a frgál, což je vlastně s trochou nadsázky důvod, proč do Rožnova jezdím.

Prozatím poslední festivalovou zastávkou letošního léta byl Slovácký rok v Kyjově, akce pořádaná jenom jednou za čtyři roky, takže když už, tak se vší parádou. Ta paráda obnášela taky spoustu parádních krojů, což byl v 37°C parádní boj o život. Ku podivu ovšem omdlelo víc civilistů než krojovaných, což podle mého názoru bude nějak souviset s odlišnou frekvencí doplňování tekutin, ale hypotézy nechám expertům. Každopádně byl ale Slovácký rok perfektní akcí, kterou jsme svědomitě prozpívali až do rána (bílého…).

A to je konec krátkého souhrnu mého letošního léta. Ale abych nezapomněla, na festivalové sezóně je skvělá ještě jedna věc – plynule totiž přechází v babí léto a podzim a sezónu vinobraní a hodů, což znamená, že tahle šňůra vlastně nikdy nekončí!
Jó, a kdybyste chtěli vidět pár fotek ze zmíněnejch festivalů, anebo třeba nějaký to vinobraní nebo hody v přímým přenosu, tak tadydlenc je můj instagram, nebo si mě kliďánko přidejte na snapchatu pod přezdívkou katherinecheeky. Všem veselkám a sociálním sítím zdar!

Žádné komentáře:

Okomentovat