sobota 18. července 2015

O holce s kufrem



Obyčejně ten navazující vlak stihnu, i když má RailJet zpoždění, ale dneska mi to nevyšlo. Dneska jsem zůstala půl hodiny viset na nádraží. Málo času na to popojít s kufrem vážícím bez mála několik tun na pivo, moc na to, aby to člověku uteklo jako voda. A tak jsem stála před nádražím a přemejšlela, jaký to bude tady žít. Tím tady myslím v Brně. I přes to, že mě do Prahy na Karlovu univerzitu vzali, jsem se rozhodla nastoupit na Masarykovu do Brna. I když možná by stačilo říct prostě: Do toho Brna mě vzali a já tam fakt jdu. Protože nepředpokládám, že by tohle četl někdo, kdo o mých plánech nevěděl. 

Abych dala za dost etice prvních článků, měla bych nejspíš osvětlit moje záměry s tímhle blogem. Hodně z vás mi za posledních několik měsíců říkalo a nařizovalo, abych svědomitě hlásila, jaký to pro mě jako zarytou Pražandu bude, bydlet v Brně. A já, z části proto, že jsem vlastně docela líná, a taky proto, že bych nedokázala vám všem poctivě psát totéž, jsem se rozhodla, že to udělám touhle formou. Jak dlouho mi to vydrží, ví bůh, ale aspoň můžu říct, že jsem to zkusila.

A teď k tomu Brnu. Respektive k tomu stále se opakujícímu dotazu, kterej dostávám a kterej vlastně tak moc chápu. Proč jde holka z Prahy studovat do Brna? Ten nejhlavnější důvod je vlastně úplně jednoduchej: protože mě strašně láká odstěhovat se do jinýho města. A tím nemyslím odstěhovat se z Prahy. Neutíkám z Prahy, stěhuju se za něčím novým. Ve skutečnosti je to neuvěřitelně paradoxní, ještě tak rok zpátky jsem neměla Brno zrovna v lásce. Před půl rokem jsem už sice mluvila o tom, že tam možná odejdu studovat, ale až teď, čtyři dny před tím než se se vší parádou oficiálně zavážu ke studiu na FF MU, je to skutečnost. A tím se obloukem vracím k tomu nádraží. Stojím tam a říkám si, že za nějaký ty dva měsíce už to bude opačně, na návštěvu budu jezdit spíš domů do Prahy než sem. A jak moc se tenhle výlev může zdát vážným, chtělo se mi z toho upřímně smát. A smála jsem se právě tomu paradoxu. Všechny ty vtipy o tom, jak se všichni stejně stěhujou do Prahy, a já seberu saky paky a vezmu to opačným směrem. Devatenáct let jsem nežila jinde než v Praze, jsem tak říkajíc odkojená Vltavou, fotím si Hrad pokaždý, když je na dohled, a Prahu mám v sobě tak moc, že mi připadá nepřirozený psát tenhle článek spisovně. A těším se na září jako malá holka. Těším se na Brno jako malá holka. Tak ahoj, Brno, doufám, že se taky trošku těšíš. 

(A tohle jsem napsala symbolicky – ve vlaku.)

Žádné komentáře:

Okomentovat