úterý 21. července 2015

Alea iacta est.

Nedá se říct, že bych si zápis ke studiu na vysoké škole představovala nějak moc konkrétně. Že bych měla nějaký očekávání nebo tak. Ale že se budu co deset sekund modlit, abych neomdlela, to mě nenapadlo.
Abych to vysvětlila, v noci na pondělí jsem podlehla (respektive můj žaludek podlehl) záhadné chorobě s příznaky otravy jídlem, úžehu, úpalu a chřipky zároveň. A aby toho nebylo málo tak mým nepřítelem se hned po ránu stala i čerstvě vytřená dlaždičková podlaha, který zase podlehla moje rovnováha, což přímým pádem takzvaně na backside odnesla moje kostrč. A tak jsem celý pondělí umírala střídavě v posteli, na gauči, s kýblem v ruce a hadrem na hlavě a říkala si, jak se proboha v tomhle stavu dostanu další den do Brna. Ale s tvrdošíjnou myšlenkou, že mi můj žaludek nebude hatit plány jsem si večer z posledních sil nastavila budík a, děj se vůle boží, šla spát.
Ráno mi kupodivu bylo naprosto skvěle. (Když nepočítám skutečnost, že mi trvalo dobrou půl minutu než se mi podařilo zvednout spadlý víčko od oční linky, ale naražená kostrč je holt naražená kostrč.) Hodila jsem se do gala a vyrazila do víru velkoměsta. Jenže, přátelé, co si budem, zázraky se nedějí a když jeden den umíráte a druhej den vám je do zpěvu, je dost pravděpodobný, že ten stav bude jen dočasná iluze. Zápis mi začínal v deset. Špatně mi začlo bejt někdy kolem půl devátý. Cesta od hlaváku na fakultu mi trvala hodinu. (Pro představu je to trasa dlouhá asi jako když jdete od Muzea přes Příkopy na Náměstí Republiky. Běžnou pražskou chůzí maximálně patnáct minut.) Naštěstí bylo po cestě hodně laviček a dostatek stínu. V místnosti, ve který zápis probíhal bylo podle mýho hrubýho odhadu tak 1267 lidí a 100 stupňů minimálně. Kdo na nás mluvil a co říkal netuším. Jen vím, že jsem vyplnila a podepsala zápisovej papír, převzala nějaký jiný důležitý lejstra a celou dobu jsem musela svoje okolí dost děsit, protože jsem se ani na minutu nepřestala zběsile ovívat a s nepřítomným výrazem si v hlavě opakovat "Nemůžeš tady přece omdlít."
Při pohledu na frontu před učebnou, kde se fotilo na ISIC karty mě polilo horko. Bylo mi úplně fuk, jak na tý fotce budu vypadat. (Ten nevěřícnej smích jsem slyšela, vážení.) Ironií osudu byla věta přítomného fotografa, který, jednaje se všemi ve frontě přede mnou značně odměřeně, prohlásil poté, co mě vyfotil: ,,Jejej, vy jste ale fotogenická!" Netuším, jak moc fotogenicky vypadá člověk ve smrtelný agónii, ale možná se to dozvím, až ten ISIC dostanu.
Cestou z fakulty jsem zvládla ujít asi 200 metrů do nejblížšího podniku, kde jsem nad sklenicí ledové vody uvažovala, jestli můžu jít na nádraží po čtyřech a jestli mě někdo zachrání, až sebou šlehnu ve vlaku. Byla to bojovka a řeknu vám, že jsem v životě neviděla tak ráda brněnský nádraží.
Doma jsem si dala studenou sprchu, která naštěstí splnila svou službu, a jala se objevovat IS (univerzitní informační systém). Což byla bojovka číslo dvě. Nejen, že jsem za hodinu na ISu zcela nepochopila registraci a zápis předmětů, já jsem ani nenašla, kde mám zaplatit poplatek za ISIC kartu. Někdy kolem čtvrtý odpolední jsem to vzdala a s pocitem naprostýho fyzickýho a psychickýho vyčerpání se šla natáhnout s knížkou. Vzbudila jsem se v půl devátý. Myslím, že tahle bojovka ještě bude mít pokračování.

Žádné komentáře:

Okomentovat