úterý 21. července 2015

Alea iacta est.

Nedá se říct, že bych si zápis ke studiu na vysoké škole představovala nějak moc konkrétně. Že bych měla nějaký očekávání nebo tak. Ale že se budu co deset sekund modlit, abych neomdlela, to mě nenapadlo.
Abych to vysvětlila, v noci na pondělí jsem podlehla (respektive můj žaludek podlehl) záhadné chorobě s příznaky otravy jídlem, úžehu, úpalu a chřipky zároveň. A aby toho nebylo málo tak mým nepřítelem se hned po ránu stala i čerstvě vytřená dlaždičková podlaha, který zase podlehla moje rovnováha, což přímým pádem takzvaně na backside odnesla moje kostrč. A tak jsem celý pondělí umírala střídavě v posteli, na gauči, s kýblem v ruce a hadrem na hlavě a říkala si, jak se proboha v tomhle stavu dostanu další den do Brna. Ale s tvrdošíjnou myšlenkou, že mi můj žaludek nebude hatit plány jsem si večer z posledních sil nastavila budík a, děj se vůle boží, šla spát.
Ráno mi kupodivu bylo naprosto skvěle. (Když nepočítám skutečnost, že mi trvalo dobrou půl minutu než se mi podařilo zvednout spadlý víčko od oční linky, ale naražená kostrč je holt naražená kostrč.) Hodila jsem se do gala a vyrazila do víru velkoměsta. Jenže, přátelé, co si budem, zázraky se nedějí a když jeden den umíráte a druhej den vám je do zpěvu, je dost pravděpodobný, že ten stav bude jen dočasná iluze. Zápis mi začínal v deset. Špatně mi začlo bejt někdy kolem půl devátý. Cesta od hlaváku na fakultu mi trvala hodinu. (Pro představu je to trasa dlouhá asi jako když jdete od Muzea přes Příkopy na Náměstí Republiky. Běžnou pražskou chůzí maximálně patnáct minut.) Naštěstí bylo po cestě hodně laviček a dostatek stínu. V místnosti, ve který zápis probíhal bylo podle mýho hrubýho odhadu tak 1267 lidí a 100 stupňů minimálně. Kdo na nás mluvil a co říkal netuším. Jen vím, že jsem vyplnila a podepsala zápisovej papír, převzala nějaký jiný důležitý lejstra a celou dobu jsem musela svoje okolí dost děsit, protože jsem se ani na minutu nepřestala zběsile ovívat a s nepřítomným výrazem si v hlavě opakovat "Nemůžeš tady přece omdlít."
Při pohledu na frontu před učebnou, kde se fotilo na ISIC karty mě polilo horko. Bylo mi úplně fuk, jak na tý fotce budu vypadat. (Ten nevěřícnej smích jsem slyšela, vážení.) Ironií osudu byla věta přítomného fotografa, který, jednaje se všemi ve frontě přede mnou značně odměřeně, prohlásil poté, co mě vyfotil: ,,Jejej, vy jste ale fotogenická!" Netuším, jak moc fotogenicky vypadá člověk ve smrtelný agónii, ale možná se to dozvím, až ten ISIC dostanu.
Cestou z fakulty jsem zvládla ujít asi 200 metrů do nejblížšího podniku, kde jsem nad sklenicí ledové vody uvažovala, jestli můžu jít na nádraží po čtyřech a jestli mě někdo zachrání, až sebou šlehnu ve vlaku. Byla to bojovka a řeknu vám, že jsem v životě neviděla tak ráda brněnský nádraží.
Doma jsem si dala studenou sprchu, která naštěstí splnila svou službu, a jala se objevovat IS (univerzitní informační systém). Což byla bojovka číslo dvě. Nejen, že jsem za hodinu na ISu zcela nepochopila registraci a zápis předmětů, já jsem ani nenašla, kde mám zaplatit poplatek za ISIC kartu. Někdy kolem čtvrtý odpolední jsem to vzdala a s pocitem naprostýho fyzickýho a psychickýho vyčerpání se šla natáhnout s knížkou. Vzbudila jsem se v půl devátý. Myslím, že tahle bojovka ještě bude mít pokračování.

sobota 18. července 2015

O holce s kufrem



Obyčejně ten navazující vlak stihnu, i když má RailJet zpoždění, ale dneska mi to nevyšlo. Dneska jsem zůstala půl hodiny viset na nádraží. Málo času na to popojít s kufrem vážícím bez mála několik tun na pivo, moc na to, aby to člověku uteklo jako voda. A tak jsem stála před nádražím a přemejšlela, jaký to bude tady žít. Tím tady myslím v Brně. I přes to, že mě do Prahy na Karlovu univerzitu vzali, jsem se rozhodla nastoupit na Masarykovu do Brna. I když možná by stačilo říct prostě: Do toho Brna mě vzali a já tam fakt jdu. Protože nepředpokládám, že by tohle četl někdo, kdo o mých plánech nevěděl. 

Abych dala za dost etice prvních článků, měla bych nejspíš osvětlit moje záměry s tímhle blogem. Hodně z vás mi za posledních několik měsíců říkalo a nařizovalo, abych svědomitě hlásila, jaký to pro mě jako zarytou Pražandu bude, bydlet v Brně. A já, z části proto, že jsem vlastně docela líná, a taky proto, že bych nedokázala vám všem poctivě psát totéž, jsem se rozhodla, že to udělám touhle formou. Jak dlouho mi to vydrží, ví bůh, ale aspoň můžu říct, že jsem to zkusila.

A teď k tomu Brnu. Respektive k tomu stále se opakujícímu dotazu, kterej dostávám a kterej vlastně tak moc chápu. Proč jde holka z Prahy studovat do Brna? Ten nejhlavnější důvod je vlastně úplně jednoduchej: protože mě strašně láká odstěhovat se do jinýho města. A tím nemyslím odstěhovat se z Prahy. Neutíkám z Prahy, stěhuju se za něčím novým. Ve skutečnosti je to neuvěřitelně paradoxní, ještě tak rok zpátky jsem neměla Brno zrovna v lásce. Před půl rokem jsem už sice mluvila o tom, že tam možná odejdu studovat, ale až teď, čtyři dny před tím než se se vší parádou oficiálně zavážu ke studiu na FF MU, je to skutečnost. A tím se obloukem vracím k tomu nádraží. Stojím tam a říkám si, že za nějaký ty dva měsíce už to bude opačně, na návštěvu budu jezdit spíš domů do Prahy než sem. A jak moc se tenhle výlev může zdát vážným, chtělo se mi z toho upřímně smát. A smála jsem se právě tomu paradoxu. Všechny ty vtipy o tom, jak se všichni stejně stěhujou do Prahy, a já seberu saky paky a vezmu to opačným směrem. Devatenáct let jsem nežila jinde než v Praze, jsem tak říkajíc odkojená Vltavou, fotím si Hrad pokaždý, když je na dohled, a Prahu mám v sobě tak moc, že mi připadá nepřirozený psát tenhle článek spisovně. A těším se na září jako malá holka. Těším se na Brno jako malá holka. Tak ahoj, Brno, doufám, že se taky trošku těšíš. 

(A tohle jsem napsala symbolicky – ve vlaku.)