čtvrtek 23. listopadu 2017

O dokonalosti

Jsem holka týhle doby. Ráda se hezky oblíkám, ráda se líbim, fotim si selfíčka a nově dokonce používám rozjasňovač. Mam účet na instagramu, líbí se mi, kdyý fotka, kterou přidávám, vypadá hezky. Mam ráda barevnou harmonii, dobrý světlo, občas mě baví pochlubit se dobrym jídlem a hezkym interiérem. Používám aktivně sociální sítě, sdílim svůj život a popisuju ho na blogu. Tim všim chci říct: ano, žiju tenhle moderní on-line svět. Ale čeho je moc, toho je moc.


úterý 14. listopadu 2017

O iluzích utopenejch ve víně

Jsou večery, který si užijete, a ani nevíte proč. Jsou večery, který si užijete, protože se stane něco mimořádnýho. Taky jsou večery, který si neužijete, aniž byste věděli konkrétně proč. A večery, co si neužijete, protože se stane něco mimořádně nepozitivního. A pak jsou večery, který vás vyléčí z iluze. Iluzí. Protože jich může bejt i víc naráz. Těch večerů taky, ale hlavně těch iluzí. 

Sedim si tak uplně v klidu a míru na baru a během toho mi s úsměvem na rtech došlo, že něco je jinak. Jinak než jsem si myslela, představovala. A nemluvim o ničem příliš zásadnim, stačí uplná obyčejnost.

První lok vína je na očekávání. Druhej na přesvědčení. A třetí, do třetice všeho dobrýho, na ujištění, že ne. Že nebude nic, že nebylo nic. A mě zbejvá jenom přijít na to, jestli je to nesnesitelná lehkost, nebo nesnesitelná těžkost. 

A kromě týhle otázky si musim zodpovědět i tu, jestli hledám ve víně pravdu, nebo i filozofický neřešitelnosti.

A úplně bokem mě napadá: Chceme vůbec ty neřešitelnosti vyřešit? Nebo se rádi plácáme v hledání?



Je to “in vino veritas”, nebo “num veritas in vino est”?






úterý 17. října 2017

Okamžiky 3.0

Ty fotky mi učarovaly.
Navždycky zastavený okamžiky v jednom malym okýnku.
Zakonzervovaná prchlivost.
A tak už to bude jenom o nich.

 

sobota 14. října 2017

O závislostech a nezodpovědnostech

Poslední dobou, a upřímně, kdyby jste se mě zeptali, jak dlouhá je ta poslední doba, tak nevim uplně přesně, mam pocit, že můj život je jako hra. Jako taková ta hra, kde zvládnete určitou obtížnost a vy postoupíte do dalšího levelu. Jenže v tom dalšim levelu musíte makat ještě víc, ten pocit vítěztví z předchozí úrovně vám vydrží sotva pár okamžiků a vy už zase zběsile běháte, sbíráte penízky, diamanty, jabka, vyhybáte se příšerkám, střílíte o sto šest a ozubenejch kol a zrádnejch padouchů, co se vás snažej zlikvidovat, je víc a víc.

pondělí 24. července 2017

Okamžiky 2.0

Asi měsíc zpátky jsem si koupila novej foťák. Teda takhle, novej. Novej je pro mě. Neni v něm baterka, za to je v něm film. Je to stará sovětská mašinka Smena 8M a koupila jsem ho za pá stovek v obchůdku se starejma foťákama. Byla to pro mě taková rychloškola ovládání starýho foťáku. Kompakt, co jsem měla do tý doby, je sice taky na kinofilm, ale má v sobě baterku, takže ostření, blesk a převíjení filmu obstaral uplně sám. Smena nedělá ani jednu věc sama, pochopitelně, takže jsem se poprvý v životě učila ostřit ručně, což pro mě nebyla žádná sranda, vzhledem k tomu, že to člověk nemůže ani zkontrolovat v hledáčku. A tak jsem fotila a fotila až jsem docvakala dva filmy a šla je vyvolat, děj se vůle boží. Ze dvou filmů vyšlo nakonec asi padesát fotek, což na poprvý považuju za kardinální úspěch. A koupila jsem si k nim velký papírový fotoalbum. A protože z nich mam hroznou radost, dnešní okamžiky budou o nich.


čtvrtek 20. července 2017

Humorná povídka aneb Můj taťka a EET

Z rodičů by si člověk neměl veřejně utahovat, uznávám. Na druhou stranu, já to tátovi neřeknu a on nemá ani facebook, ani neví, že píšu blog, ani možná neví, co takovej blog vlastně je. Co je internet ví jenom tak zhruba, wifi je pro něj pořád spíš trochu zaklínadlo a na mobilu se přihlašuje jenom velice sporadicky k mailu a na stránky, kde kontroluje výsledky fotbalovejch zápasů. Takže já jsem v suchu a můžu vám k milýmu pousmání odvyprávět krátkej příběh o tom, jakej je můj taťulda technologickej odborník. Teda spíš neni, právě.

pondělí 17. července 2017

5 fází, který má (snad) každý stěhování

V životě jsem se už párkrát stěhovala. A musim říct, že ať už to bylo odkuďkam kamkoliv, vždycky to probíhá tak nějak podobně. Ono je to takový dvojaký, na jednu stranu je to docela zábava, na druhou stranu je to trochu stres. Každopádně mam pocit, že pokaždý když někam přesouvám svůj majetek (chtěla jsem napsat skromnej, ale to si po poslednim stěhování už asi nemůžu dovolit), projdu postupně několika fázema. A tak mě napadlo, že by nebylo na škodu to sepsat a schválně tim třeba prozkoumat, jestli to máte někdo podobně.