úterý 17. října 2017

Okamžiky 3.0

Ty fotky mi učarovaly.
Navždycky zastavený okamžiky v jednom malym okýnku.
Zakonzervovaná prchlivost.
A tak už to bude jenom o nich.

 

sobota 14. října 2017

O závislostech a nezodpovědnostech

Poslední dobou, a upřímně, kdyby jste se mě zeptali, jak dlouhá je ta poslední doba, tak nevim uplně přesně, mam pocit, že můj život je jako hra. Jako taková ta hra, kde zvládnete určitou obtížnost a vy postoupíte do dalšího levelu. Jenže v tom dalšim levelu musíte makat ještě víc, ten pocit vítěztví z předchozí úrovně vám vydrží sotva pár okamžiků a vy už zase zběsile běháte, sbíráte penízky, diamanty, jabka, vyhybáte se příšerkám, střílíte o sto šest a ozubenejch kol a zrádnejch padouchů, co se vás snažej zlikvidovat, je víc a víc.

pondělí 24. července 2017

Okamžiky 2.0

Asi měsíc zpátky jsem si koupila novej foťák. Teda takhle, novej. Novej je pro mě. Neni v něm baterka, za to je v něm film. Je to stará sovětská mašinka Smena 8M a koupila jsem ho za pá stovek v obchůdku se starejma foťákama. Byla to pro mě taková rychloškola ovládání starýho foťáku. Kompakt, co jsem měla do tý doby, je sice taky na kinofilm, ale má v sobě baterku, takže ostření, blesk a převíjení filmu obstaral uplně sám. Smena nedělá ani jednu věc sama, pochopitelně, takže jsem se poprvý v životě učila ostřit ručně, což pro mě nebyla žádná sranda, vzhledem k tomu, že to člověk nemůže ani zkontrolovat v hledáčku. A tak jsem fotila a fotila až jsem docvakala dva filmy a šla je vyvolat, děj se vůle boží. Ze dvou filmů vyšlo nakonec asi padesát fotek, což na poprvý považuju za kardinální úspěch. A koupila jsem si k nim velký papírový fotoalbum. A protože z nich mam hroznou radost, dnešní okamžiky budou o nich.


čtvrtek 20. července 2017

Humorná povídka aneb Můj taťka a EET

Z rodičů by si člověk neměl veřejně utahovat, uznávám. Na druhou stranu, já to tátovi neřeknu a on nemá ani facebook, ani neví, že píšu blog, ani možná neví, co takovej blog vlastně je. Co je internet ví jenom tak zhruba, wifi je pro něj pořád spíš trochu zaklínadlo a na mobilu se přihlašuje jenom velice sporadicky k mailu a na stránky, kde kontroluje výsledky fotbalovejch zápasů. Takže já jsem v suchu a můžu vám k milýmu pousmání odvyprávět krátkej příběh o tom, jakej je můj taťulda technologickej odborník. Teda spíš neni, právě.

pondělí 17. července 2017

5 fází, který má (snad) každý stěhování

V životě jsem se už párkrát stěhovala. A musim říct, že ať už to bylo odkuďkam kamkoliv, vždycky to probíhá tak nějak podobně. Ono je to takový dvojaký, na jednu stranu je to docela zábava, na druhou stranu je to trochu stres. Každopádně mam pocit, že pokaždý když někam přesouvám svůj majetek (chtěla jsem napsat skromnej, ale to si po poslednim stěhování už asi nemůžu dovolit), projdu postupně několika fázema. A tak mě napadlo, že by nebylo na škodu to sepsat a schválně tim třeba prozkoumat, jestli to máte někdo podobně.


úterý 20. června 2017

Okamžiky 1.0

Nikdy jsem neuměla moc kreslit a malovat. Docela dlouhý období ve svym životě jsem teda sama sobě snažila namluvit, že jo. Ale díkybohu jsem se po nějaký době zvládla podrobit sebekritice a smířila jsem se s tim, že umění můžu do konce života plnými doušky nasávat, ale nikdy ho nebudu vytvářet a že je to oukej. Ovšem v celym tom vybájenym zámku o výtvarnym nadání mě docela překvapuje, že jsem zvládla přehlídnout, jak moc mě baví psát. Od svejch třinácti let si píšu deník. Měla jsem odjakživa potřebu všechno zapisovat, přepisovat, mít na všechno svůj vlastní sešit. A nikdy mě ani na vteřinu nenapadlo chtít bejt spisovatelkou. Nebo básníkem. Ani v nejmenšim netvrdim, že by to bylo, co se nadání týče, o moc slavnější, než s tim kreslenim. Ale baví mě to a nikdy moje psací seance neskončila vzteklym zmačkánim papíru a zkaženou náladou, že mi to prostě nejde (což ta kreslící tolikrát, no jéje). No, a kromě toho, že si zapisuju věci, co se mi dějou, už pár let zažívám chvíle, kdy se vlastně nic neděje, ale je v nich něco,  co mě zaujme, něco naléhavýho, něco, co si chci zapamatovat. Takový chvíle, který by se hodilo namalovat. A tak jsem si řekla, že to zkusim. Namalovat všechny tyhle chvíle, momenty, okamžiky. Ale slovem.

středa 7. června 2017

O smutku

Chtěla bych tenhle příspěvek věnovat těm z mejch kamarádů, který měli v poslední době trošku podstatnější důvod se neusmívat na svět tak zářivě, jako to jindy umí.

Říká se, že holky jsou hysterky a kluci nebrečej.
A taky bychom se měli snažit bejt za každejch okolností pozitivní a dívat se na všechno z tý lepší stránky. Každej konec je začátek něčeho novýho a sklenice na stole je zpola plná, nikoliv naopak. Žijeme ve světě, kde velký emoce už nemaj svý jistý místo a když už, tak jen ty hezký, veselý, pozitivní. Snažím se o to taky a myslim, že se o to snažíme my všichni.